Stromy v polích

Jaro můžete věnovat objevování skryté krásy stepní opuštěné krajiny přimykající se z jihu k Brnu, z východu k Bratislavě a ze všech stran ke Slanému, Žatci, Mělníku nebo Prostějovu. Vzácné malinké kousíčky velkých nížin naleznete třeba na nejsevernější Moravě na Malé Hané. Zkrátka i placka může být krásná, když pro to máme oči. Lepší než se jen procházet je však do plání líčit oblé bochánky keřů, hájků, stromů a křovin.

Na planinách kolchozních lánů, ne nepodobných rozruchané celině, může stromoví někdy chybět i pro nedostatek vhodných semen. Mohl by se totiž jasan nebo osika uchytit na cípku úhoru na hraně katastrů vprostřed lánu – semínko ale nemá odkud přiletět. Rostla by jíva, topol nebo bříza kolem ledabyle pohozeného betonového sloupku – nemá se ale lehounké semínko v letu o co zarazit. O dubech, ptačkách a bucích ani nemluvě – to by ten pták musel být blázen, aby se vláčel s těžkým semenem kilometry od nejbližšího lesíka zrovna doprostřed holého pole.

Na níže popsaném objevu stojí nejméně pracná metoda budování zelených pásů v polích a lukách. Na vybrané místo, například hranici dvou dosud spojených parcel, narovnáme pěknou řadu pořezaných větví křovin a stromů. Takový materiál snadno seženeme nejen při těžbách v lese, ale hlavně při planýrování nejrůznějších zpustlých míst ve vsi i na předměstí. Zvláště poté, co do našich parků a obcí vtrhly křovinořezy, není o materiál na křovinaté meze nouze. Když tedy je vše narovnáno na místě, zbývá už jen nechat pracovat přírodu. Nějaká semena opadají z větviček. Na křoví si přiletí sednout ptáci a další semena i guano jsou zde. Lehká, větrem hnaná semínka se zarazí o pás, a sem tam nějaké usedne. Postupně, krok za krokem, rok za rokem, máme ani ne za třicet let křovino-stromový větrolam hotov. Dá rozum, že takovýto křovostroj na výrobu rovinných mezí nemůžeme nastražit na pole bez souhlasu majitele a současného hospodáře. Ledaže by to byl letitý úhor.

Někde může být i na takto lákavé nocležiště pro drobné ptactvo od okolní zeleně daleko. Pak musíme sázet sami. Jako vždy záleží i v polích hlavně na výběru místa a druhu stromu. Vhodné plochy se kupodivu většinou najdou. Nemusí se ani jednat o podstavce sloupů vysokého napětí, často již stejně obydlených statečnými bezinkami. Tam bychom ostatně nic většího stejně nesázeli. Leckde leží v poli pohozená skruž, vykukuje balvan či cosi betonového nebo železného. V dřívější době ještě práci neodvyklí jezeďáci osamělá křoviska vytrhávali, dnes zde ale bude strom v bezpečí. Vyberte nějaký druh, kterému nevadí sucho a vítr. Nehledejte proto sazenice v příšeří a závětří lesního podrostu. Jděte spíš na suchá rumiště, náspy, okraje cest, do pískoven a štěrkoven nebo za ohrady věčných stavenišť. Babyka (slovensky javor poľný), jasan, jíva, ve vlhčích půdách i dub, vrby a topol se pak budou vprostřed lánů krásně vyjímat. I obyčejné keře jako bezinka šípek, hloh nebo trnka udělají divy. Uvidíte je za pár let i na kilometry daleko a vaše radost bude velká. I jediný strom pak může přilákat ptáky a s jejich pomocí nebo jen tak po větru šířit své potomstvo dál do kraje.

Nebuďte ale troškaři. Jeden strom či dva keříky jsou sice pěkným začátkem, proč ale nevytvořit celý hájek, větrolam či remízek? Není to až tak těžká věc. Je třeba najít si nějakou dosud přeživší mezičku, zbytek dávno zaniklé cesty, mokřinu nebo rákosinu na ucpané melioraci a sehnat několik volných dní či několik rukou. Nejlehčí je do mokřin zapíchat tlusté a vysoké vrbové pruty. To zvládne i osamělec. Na kopání desítek jam a vyzvedávání většího počtu sazenic se již hodí větší parta lidí. Pak není od věci zjistit, komu ten pustý kousek patří. FNM vám určitě sázet nezakáže, obec bude nejspíš ráda, a u soukromníka to je různě. Jestliže ale katastr praví, že půda je neplodná či ostatní, problém by nastat neměl. Taková práce na vlastním remízku někde pod mezí je tím pravým postním dílem. Ruce zemdlévají, zato v mysli již přímo před sebou vidíte krásné prášící lísky, kvetoucí ptáčnice nebo jívy příštích Velikonoc.

Aby toho nebylo dost, můžete přeci v polích způsobit rovnou celý les. Stačí k tomu kupodivu málo. Jedna starší paní nebo třebas mladý pár vlastnící někde kousek pole se rozhodne mít tam raději místo pšenky les. Je to jejich pole, a když jim podáte zkušenou pomocnou ruku, mohou se za nějakou dobu dít opravdu podivuhodné věci. Všichni okolojedoucí se budou dohadovat, co to támhle na tom políčku vlastně roste. Ani řepa, ani kukuřice, ba ani kmín či len – vážení, je to nefalšovaný dvouletý dubohabrový les s věncem osik okolo. Jen počkejte za dvacet let! No jen si to představte! Pole má dneska kde kdo. Začít s přemlouváním lidí, aby měli vlastní les určitě stojí za to. Územní plány, vynětí z jednoho fondu a příspěvek z druhého fondu, to už se všechno nějak udělá. Mít takhle na svědomí několik nových lesíků a hájů v krajině dosud holé jako dlaň, to není pro žádného potulného sadaře jistě špatné pomyšlení.

Co ještě říci? Proti okusu pomáhá pletivo či trní, proti leteckému herbicidování pomáhá chudší zemědělství, proti přejetí traktorem pomůže nanosit hromadu kamene sebraného v poli, proti lidské blbosti však nepomůže skoro nic. Tak kde začnete?

Pán Bůh nám pomáhej, přeje všem jarním sadařům

Váš potulný sadař O. D. S.