Udržitelné je přece normální

Víš, že tě lze najít na internetu podle označení ekomodelka? Cítíš se tak?

Ekomodelka? Vážně? To slyším poprvé. Od dětství jsem slýchala, že můj táta je ten ekolog. Ale je pravda, že ve svém životě hodně dbám na udržitelnost. Spíš než ekomodelka bych se označila za modelku a herečku, která přemýšlí o své ekologické stopě. Jen to v téhle práci není tak snadné, je to vždycky hlavně o lidech. Vidím velký rozdíl mezi Českem a zahraničím a speciální kapitolou jsou pak třeba časopisy, kde je struktura hodně zastaralá. Jednou jsem při focení pro jeden časopis v Řecku skočila do vody pro kelímek, který někdo z týmu odhodil do vody. Dívali se na mě divně a znovu si mě nikdy na focení nevybrali. Ale obecně ten trend udržitelnosti určitě existuje i v mé branži a já jsem za to moc ráda. Jako první ale nastoupil trend diverzity a přirozenosti, ten se pořád rozšiřuje a posouvá.

Můžeš se řídit svými principy při vybírání zakázek?

Například Natalie Portman si na place nikdy nevezme na sebe nic, co by nebylo veganské. To si ale obyčejná modelka nebo herečka dovolit nemůže, kostymérky by to jaksi nezajímalo. Práci jako takovou si ale můžu vybírat a vybírám. Spolupracuji s pár srdcovými firmami, ale ty by mě určitě neuživily. Jinak v práci rozlišuji mezi tím, komu půjčím svou tvář a hraji někoho jiného, a komu se propůjčím celá jako osobnost, jako Olga Plojhar. Jinak se snažím svou osobnost také využívat při podpoře několika neziskovek, především se zaměřením na práva zvířat. (Olgu můžete vidět spolu s dalšími celebritami v posledním veleúspěšném videu Svobody zvířat, pozn. red.)

Foto: Alexandra Hraskova.

Pozoruješ posun směrem k udržitelnosti v hereckém prostředí? Například při natáčení filmů Skleněný pokoj nebo Štěstí je krásná věc?

Filmová produkce je opravdu obří kolos lidí, lokací, věcí i odpadků. Neuvěřitelné je jen množství plastového nádobí. Nosím si svou láhev a kelímek a některým to pořád přijde zvláštní. Jsou to lidé, kteří pracují dvacet hodin denně několik dní za sebou a nedávají své stopě moc prostoru v hlavě. Je pár produkcí, které jsou napřed, ale zatím je jich opravdu málo.

Jak se ti daří skloubit roli matky a práci modelky? Lze to?

Zatím ne, Lotta má teprve jedenáct měsíců, jsem stále na rodičovské. Navíc nemám žádné hlídání. Moje máma se odstěhovala do Gruzie, kde v Tbilisi založila České centrum, a sestru mám zase v Německu. Ale tím, že bydlíme na malém městě, můžeme trávit hodně času venku a to si rozhodně užívám. Jinak se snažím i v mateřství přemýšlet trochu ekologicky, ale nejsem v ničem dokonalá a trochu mi v tom chybí důslednost. Pro mnohé jsem asi alternativní už jenom tím, že jsem rodila do vody. Já to ale vnímám jako něco zcela přirozeného v porovnání s tím, co jsme postupně z porodů udělali.

Tvoje máma byla dlouhá léta ředitelkou společnosti Agora Central Europe, která už desetiletí rozvíjí myšlenky občanské participace. Tvůj táta, Martin Bursík, je známý český politik. Ovlivnila tě v tvých ekologických postojích jeho osoba?

Vyrůstala jsem jen s mámou a babičkou, táta od nás odešel, když jsem byla malá. A právě ony do mne zasely základy ekologického smýšlení. Vždycky se u nás šetřilo vodou a energiemi, nikdy jsme nevyhazovaly jídlo, vážily jsme si živočišných produktů a podobně. Obě žily ohleduplně, ale bylo to přirozené, nikdy jsem to nevnímala jako ekologičnost nebo něco mimo normu. Moje kamarádky si asi občas myslí, že jsem ta alternativní nebo „hnědá“ (od hlíny), ale pro mě je šetrnost k přírodě absolutně normální. Třeba Sedmou generaci znám z dětství. Neziskovky podporuji od doby, co jsem vydělala první peníze. Můj táta je makroekolog, který dělá ty velké kroky na národní a nadnárodní úrovni, a i když jsem od dětství slýchala, že musím dělat něco skutečného a prospěšného, považovala jsem se vždycky za mikroekoložku. Chci zkrátka přemýšlet nad svou stopou. Proto jsem ráda, že mi sociální sítě umožňují o tom mluvit a ukazovat to. S tátou se ale o své práci nebavím, tam bych nenašla pochopení.

Foto: Alexandra Hraskova.

Tvůj manžel pochází z českobudějovické rodiny Plojharů, kterou druhdy zkoumala Hana Librová jakožto jednu z rodin vyznávajících dobrovolnou skromnost. Propsaly se některé jejich přístupy do vašeho společného života?

Když jsme se potkali, byl Jakub na místní úrovni hodně angažovaný. Já jsem ho ale odtáhla do Prahy (směje se), takže už tolik není. Jsem ale za jeho rodinu moc ráda, že držíme stejné hodnoty. Manžel by mohl být v udržitelnosti více aktivní, v zásadě je to ale spíš o tom, že řeší jiná témata než já. Z posledního dílu výzkumu Hany Librové Věrní a rozumní ostatně vyplývalo, že si děti dobrovolně skromných rodičů často vybírají více ekologicky smýšlející partnery a partnerky, než jsou ony samy.

Jakou roli v tvém životě hrají sociální sítě, kde máš desetitisíce sledujících?

Moje publikum hodně odpovídá tomu, kdo jsem já, a mám pocit, že se navzájem inspirujeme a propojujeme. Nedávno jsem s mámou probírala téma životního odkazu. Vidím to tak, že i kdybych jen jednomu člověku pomohla zlepšit jeho ekologickou stopu nebo přístup k životu, planetě a zvířatům, tak mám splněno a moje práce je mi koníčkem. Nejsou to žádné obelisky, ale pro mě to je velmi důležité.

Připravila Žaneta Gregorová. Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.