Umění prožívat, a hlavně naopak

25. října 2022 /
foto: Mariana Arkai
Prodírání se neznámými, tajemnými kouty krajin, snaha splynout s během okolního světa, napojit se na jeho podstatu a vyjádřit své aktuální prožívání prostřednictvím malby, audiovizuálních záznamů nebo svého vlastního těla. Nejen tyto činnosti specifikují tvorbu výtvarného umělce, performera a profesora malířství Miloše Šejna, jehož první záznamy z putování krajinami pocházejí ze šedesátých let minulého století. Ukázky jeho produkce ještě před nedávnem ožívaly v Galerii moderního umění v Hradci Králové a poodkrývaly zdroje inspirace jeho dalšího projektu — Sluneční hory uprostřed Litovelského Pomoraví.

Dílo Miloše Šejna specifikuje až neuvěřitelná komplexnost prožitků, kterými si prochází nejen sám umělec, ale také každý návštěvník či návštěvnice jeho výstav a projektů. Obrazy, videozáznamy, stavby i jiné instalace podněcují k vnímání všemi smysly, které však ne vždy musí být příjemné. Miloš Šejn se totiž často pouští do bezprostředního kontaktu s přírodou a jejími živly, hlavně tím, že se zapojuje do života určitých míst s až pozoruhodnou nevázaností — ponořuje se do vod potoků a rybníků, bloudí sněhem mezi lesními porosty, bere hlínu do rukou, vlastním hlasem vyjadřuje souznění s okolním prostředím. Zkrátka a jednoduše se snaží souznít s krajinou všemi možnými tělesnými i citovými výrazy, zakoušet její síly a krásy na vlastní kůži, ve vlastní duši.

Znovuobjevit a prožít

Výstava děl Miloše Šejna probíhala pod názvem AQVA už od poloviny dubna tohoto roku v nejvyšším patře prostor Galerie moderního umění v Hradci Králové. Jednotícím tématem instalací rozličného druhu byla voda se všemi svými projevy, v různých skupenstvích a v odlišných podobách audiovizuálního zobrazení. Důležité bylo především propojení jejího plynutí i setrvávání s prožitkem člověka, v tomto případě prostřednictvím umělce, který se nořil s kamerou pod hladinu rybníků, zapisoval klokotání potoků do souvislých i nesouvislých řad i sloupců písmen a maloval uhlem črty pocitů vycházejících z kontaktu s tímto specifickým živlem.

Foto: Mariana Arkai.

Procházet kolem obrazovek, na nichž se co chvíli objeví máchnutí ruky nebo nohy ve změti řas či rybničního kalu, je neobvyklým prožitkem. Vyvolává v člověku zvláštní touhu opětovně se spojovat s tím, od čeho byl ještě ne tak dávno odtržen, odpojen. Sáhnout si na barvy a tvary kolem, které člověk obvykle vnímá v pozadí pouze jako součást kulisy vědomí, a promnout jejich strukturu mezi prsty. Najednou se někde v nitru objevuje nutkání prozkoumat jejich vůně a odstíny, prožít je tělem, zkusit je zachytit, na něco přenést či z nich něco vytvořit. Stejně tak Miloš Šejn ve svých svitkových kresbách využívá různých povrchů a materiálů, které následně nanáší na dlouhé pásy papírů. Ty lze poté vnímat jako výpověď o povaze i odstínech barev různých míst.

K nahlédnutí také byly série jeho skic vyvedených uhlem. Ty, jak ukazují videa na jedné z obrazovek, vypovídají o momentálním prožitku na tom či onom místě. Jsou záznamem proudu pocitů, který se mění každým dalším okamžikem. Obrazovka se přesně v polovině dělí podle úhlu pohledu — „očima umělce“ a „okem kamery“ — do dvou částí a zároveň do dvou videí snímajících totožný okamžik. Sám autor na videích vytváří do papírového bloku rychlé črty, někdy pouze několika tahy, načež postoupí o krok či dva, otočí stránku a jeho ruka s uhlem se opět rozpohybuje. Takto postupuje zasněženým lesem nebo kamenitým pobřežím moře a vnáší na papír každý záchvěv přítomné chvíle, každý záchvěv jím rezonující krajiny.

Foto: Mariana Arkai.

Šejnova výstava vybočuje nejen svou smyslovou komplexností, ale také použitými formami. Videa běžící na obrazovkách nezřídka působí tajuplným dojmem, kamera pod vodou se různě třese nebo zaznamenává pouze zlomky pohybů umělce. Výjimkou není ani natáčení ve vodách temných, z různých perspektiv nebo promítání záznamů na stěny galerie. Místnostmi se nesou ozvěny různého bublání, kapání nebo šumění. Nad lecčíms je třeba si trochu popřemýšlet nebo si o tom v setmělém prostoru něco přečíst. Ale hlavně se do výstavy vžít. To vše v návštěvnících vyvolává ještě intenzivnější prožitky, jejichž prostřednictvím jako by vstupovali do světa ještě neprozkoumaného, a přitom přece tak blízkého a přirozeného.

Půlnoční tanec

O téměř sto padesát kilometrů na jihovýchod od výstavy AQVA se v přírodě Litovelského Pomoraví nachází další zlomek tvorby Miloše Šejna — tentokrát se jedná o mohutnou stavbu, umělou jeskyni zasazenou do areálu Domu přírody v Horce nad Moravou. Spolu se Sluneční horou, jak se tato stavba nazývá, se v areálu nacházejí i projekty jiných umělců, kteří prostřednictvím různých instalací a oživování krajinných prvků pracují s prožitky člověka v přírodě. Běžní turisté i návštěvníci Sluňákova, místního centra ekologických aktivit, se zde setkají například s díly Františka Skály, Miloslava Fekara nebo Marcela Hubáčka, jejichž práce svou povahou přímo vyzývají a lákají, aby byly procítěny, vyzkoušeny a prožity. Stejně tak Sluneční hora vybízí k dobrodružnému objevování mnoha svých pokladů.

Kluzké kamínky pod podrážkami bot ostře křupou. Z listů větví, do šíře se roztahujících přes cestu, padají k zemi kapky vody velké jako perly. Už neprší, ale ve vzduchu se vznáší dusivé vlhko, jež vyvolává dojem větší fyzické tíže, a hlavně obavu, že se vlhkost zvedne a kraj prodchne večerní chlad. Zpoza stromů po kratší chvíli vykoukne travnatý vršek podivného tvaru s podlouhlou čepičkou. Jen něco málo před půlnocí se obrys Sluneční hory zdá být pouze tmavou šmouhou uprostřed louky. Jakmile však přistoupíme k jejímu průchodu, zpoza mříží k nám zavane zemitá vůně kamene, vody a něčeho temného, prastarého. Byl to můj nápad, jít sem po setmění, když jsme si kvůli dešti nestihly projít celý Dům přírody přes den. Co chvíli mi přeběhne mráz po zádech, přesto však do jeskyně vstoupím jako první.

Foto: Mariana Arkai.

Hlavní chodba, procházející celým vnitřkem hory, se hned po pár krocích začne rozšiřovat do slepých vyhloubenin. Je to jako vejít do jeskyně lovce pokladů, akorát s tím rozdílem, že všechny artefakty zde mají specifické místo a význam. V různých zákoutích chodby ze zdí vystupují, téměř krystalizují barevné drúzy ametystů, broušené jaspisy a další drahokamy. Větší kamenné bloky na podlaze mají do svého povrchu vyhloubené otisky velkých i malých chodidel vyzývajících příchozího, aby se na nich zastavil a zadíval se určitým směrem, zamyslel se. Když namířím baterkou směrem k centrální části prostoru, tmu projasní matný kovový odlesk. Při bližším pohledu zjišťuji, že jde o mohutný zvon zapuštěný do studně, jíž protéká klidný hnědozelený proud potoka. Prsty přejedu po růženínech vsazených do obvodu studně a několikrát obejdu zvon, abych si přečetla slova zdobící jeho kovový povrch. Ke zvonu je z průzoru ve stropě spuštěn několikametrový svazek barevných stuh, jimiž lze rozpohybovat menší zvonkohru.

Prostor kolem studně je uspořádaný do kruhu, na čtyřech místech však přechází do různě zdobených výklenků. Baterkou si postupně posvítím do každého z nich. Někde mi světlo vrací perleťové vnitřky škeblí, jinde narazím na kamenné bloky vytvarované tak, aby se na nich dalo sedět nebo ležet. Stěny celé jeskyně pokrývají cákance barev, zohýbané kořeny a větve stromů nebo další úlomky a drúzy drahých kamenů. Usadím se na kamenném lehátku, přičemž světlo nechám zavěšené na jednom z kořenů vysoko nad svou hlavou. Zatím jsem k tomuto místu příliš nepřirostla. Vše na mě působí sice silným, ale umělým dojmem. Cítím se být ve světě přírodním a zároveň v tom lidském, což vyvolává rozporuplné emoce. Sedím uprostřed jeskyně země, nebo uprostřed lidského díla? Přemýšlím o otázkách z obou těchto světů, ne a ne nalézt jejich propojení.

Foto: Mariana Arkai.

Pak se ale začne dít něco zvláštního. Do jeskyně z průchodu zavane studený poryv větru, prožene se vnitřním prostorem jeskyně, načež se opře do barevných stuh a jemně je rozpohybuje. Fialové, zlatavé i bílé sametové pruhy látky se začnou různě přemisťovat, kroutit, rozdělovat, spojovat, povlávat, zadrhávat a zamotávat se. Jejich klouzavé pohyby po kovovém povrchu zvonu vyvolávají zneklidňující šustění, občas se ozve i tiché zacinkání zvonkohry z průzoru ve stropě. Dívám se na to s hrůzou a obdivem zároveň. Jako by nad studnou levitovala nějaká neviditelná bytost a hýbala stuhami, jak se jí zrovna zamane. Možná tančí, možná si jen hraje. Přistihnu se, že čekám na chvíli, kdy bytost vystoupí ze tmy a laškovně se na nás usměje. Opět mě zamrazí v zádech, tentokrát o poznání silněji. Nemohu od té hry větru odtrhnout oči. Čím déle na kameni přebývám a vnímám prostor kolem všemi smysly, tím silnější emoce ke mně přicházejí. Vůně vlhké půdy, chladu kamenů, vody, ticho noci, šustění látky o kov a trhané tahy uhlem po papíře…

Místa rozhovorů s červeným jaspisem

Sluneční horu navštívíme i druhý den, to už však za světla. Na jejím vrcholu se nalézá druhý zvon, který v noci nebyl k rozeznání. Je odtud také krásný výhled do kraje a na louky pod horou, kde se pasou kozy. Dnes se ale vnitřkem jeskyně neprohání vítr a stuhy klidně visí ze sopouchu ke studni jako zvadlé stonky květin. Posadím se na stejné místo jako včera a nechám mysl bloudit prostorem. Kdykoli vstoupím do útrob jeskyně, působí na mě jiným dojmem. Za světla mnohem více vynikají barvy a útvary na stěnách, stejně tak nápaditost a rozmístění materiálů na meditačních místech ve výklencích. Najednou mi dělá dobře tu rozjímat, prohlížet si rozličná zákoutí jeskyně, zatímco ostatní lidé procházející kolem mě u lecčeho zkroutí obočí. Nikdo však nehovoří, každý se zastavuje u odlišných míst a rozdílně dlouho nad nimi přemýšlí.

Foto: Mariana Arkai.

Z prospektu o Sedmi branách k přírodě Litovelského Pomoraví lze vyzvědět, že zvony Miloš Šejn zasvětil čtyřem živlům — vrchní slunci a větru, dolní u studně zemi a vodě. Místa k zastavení a hloubání mají také své poněkud neobvyklé, ale velmi příhodné názvy: od Místa prvních rozhovorů červeného jaspisu vede cesta k Zelenému opření, Křeslu snění až k Loži zářivé noci nebo Slunečnímu pokleknutí. I výklenky nesou svá jména podle čtyř živlů: Nika ohně, větru, vod a země. Navzdory těmto pojmenováním a popisům je však jisté, že prostor jeskyně a vlastně celá Sluneční hora přímo vyzývají k prožití, meditaci a rozjímání člověka setkávajícího se s působením krajiny. A to ve stejném duchu, v jakém na něj působí celá tvorba Miloše Šejna.

Autorka je studentkou Filozofické fakulty a Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Kontakt: marina.cre@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.