Po skončení hnízdní sezony je totiž třeba budky vyčistit od starých hnízd a parazitů, zkontrolovat jejich stav a případně opravit. O prostor mezi domy, stromy a cestami se dělíme s ptáky a dalšími živočichy, jejichž potřeby při úpravách městského prostředí snadno přehlédneme. Staré stromy s přirozenými dutinami mizí a spolu s nimi ubývají i místa, kde mohou ptáci hnízdit. Budka proto může nabídnout náhradní prostor tam, kde přirozený úkryt chybí.
Pod dohledem bronzové sochy skladatele Pavla Křížkovského, která se tyčí u vstupu do brněnského parku, se pomalu scházejí dobrovolníci a dobrovolnice. Organizátorky akce Terezie s Veronikou se pozorně rozhlížejí do všech stran. Nepřehlédnutelný velký stříbrný žebřík a sytě zelené desky s bílým obrysem brontosaura jasně ukazují, ke komu se příchozí mají obracet.
Terezie příchozím vysvětluje, že zbytky hnízdního materiálu, peří nebo vajíček ukazují, zda a jak byla budka během roku využívána. „Sýkora modřinka staví hnízda plná mechu, brhlík si zase vnitřek velmi rád vystýlá plátky z borovic,“ přibližuje. Dodává také, že v budkách se občas objevují i stopy po strakapoudovi, jenž tam zanechává svá unikátní pírka.
Veronika zase popisuje náčiní, které je k čištění potřeba. V rukou svírá špachtle, kartáče a láhev s roztokem ředěného octa. „Nejprve je potřeba špachtlí z budky odstranit staré hnízdo, uvízlé nečistoty a případná stará vajíčka. Pak stěny důkladně vyčistíme kartáčem a na závěr vše postříkáme octem jako přírodní dezinfekcí,“ odříkává naučený postup.
Pravidelná péče je důležitá kvůli parazitům. Ve starém hnízdním materiálu mohou zůstávat roztoči a jiní paraziti, kteří by mohli ohrozit další hnízdění. Pokud by se staré hnízdo neodstranilo, noví ptáci by postavili své hnízdo přímo na něm. Vrstvy materiálu by se navíc postupně vršily až k vletovému otvoru, kde by mláďata mohla být snadnějším terčem predátorů. Hnutí Brontosaurus se drží osvědčené ornitologické praxe a budky čistí na podzim nebo v zimě, kdy už ptáci nehnízdí. Čištění se přitom dá spojit s kontrolou obsazenosti a technického stavu budky.
Brontosauří dobrovolnictvo pod Špilberkem, foto: Eliška Kucharčíková.
Po stopách ptačích obyvatel
Když je čas vyrazit do terénu, skupina rozkládá vytištěnou mapu parku, na níž jsou zaznačená konkrétní místa s jednotlivými budkami. Dobrovolníci a dobrovolnice si povídají, pomalu procházejí štěrkovými pěšinami, zvedají hlavu k větvím a pečlivě zkoumají okolní stromy.
Hledání netrvá dlouho. Po několika minutách zkoumání kmenů a rozložitých korun narážejí na první cíl, budku s pořadovým číslem 43 umístěnou na javoru mléči. Mladý muž s brýlemi vzápětí stoupá po kovových příčkách a ostatní dole čekají na zprávu, jaký ptačí druh tu bydlel.
Vnitřek budky je však překvapivě čistý. „Tady nic není, tato je úplně prázdná,“ hlásí z žebříku a nahlíží do tmavého prostoru. Při prohlížení dřevěné konstrukce se ale hned ukazuje možný důvod. „Výřezu u vletového otvoru chybí antipredační zábrana, která chrání ptáčata před nebezpečím,“ vysvětluje Terezie. Jde o prvek, který otvor prodlužuje, takže predátor nedosáhne tlapou až k hnízdu. Na boku navíc schází svorka zajišťující pevné zavření.
Všechny tyto detaily i nulovou obsazenost hned zapisuje dobrovolnice s velkým batohem na zádech do připraveného archu, aby bylo jasné, co je třeba opravit. Kontrola tak nekončí u zjištění, jestli v budce ptáci hnízdili. Zapisuje se také její stav a závady, ke kterým se bude potřeba vrátit.
Výprava balí žebřík i nářadí a podle mapy pokračuje dál. Další budka visí na silném kmeni jírovce maďalu. Žebřík dosedá na zem u jeho paty a dobrovolník stoupá nahoru k vletovému otvoru. Jakmile otevře dvířka, je jasné, že tentokrát budka prázdná nebude.
„Tak tady se naopak hnízdilo,“ komentuje nález organizátorka Terezie, která si prohlíží vrstvu materiálu. Spodní vrstvu tvoří hustě udusané bochánky zeleného mechu. Teprve nad ní je vyskládaná jemná výstelka, u níž se Terezie na chvíli pozastavuje.
Brontosauří dobrovolnice pod Špilberkem, foto: Eliška Kucharčíková.
„Podívejte se na ten materiál. Ptáci ve městě využijí prakticky cokoliv, co najdou na zemi,“ vysvětluje a ukazuje na zapletená syntetická vlákna a barevné žmolky ze svetrů. Syntetická vlákna jsou ale problematická. Nenasají vodu a jemné provázky se mohou mláďatům nebezpečně zamotat kolem nožiček.
„Nové budky je nejlepší vyvěšovat na podzim,“ radí Terezie. Dřevo během zimy přirozeně oprší a budka částečně splyne s okolím. Někteří ptáci, kteří u nás přes zimu zůstávají, si navíc dutiny začínají vybírat už během podzimu. Podle České společnosti ornitologické (ČSO) mají díky tomu sýkory nebo šoupálci dost času budku objevit a zvyknout si na její okolí ještě před začátkem hnízdní sezóny.
Ptačí budky se liší velikostí i tvarem vletového otvoru podle toho, jakým druhům mají nabídnout místo k hnízdění. Sýkorník s malým otvorem využijí především drobnější sýkory, větší budky mohou obývat například špačci nebo brhlíci, lejskovníky pak poznáme podle oválného otvoru. Někteří ptáci, například brhlík lesní, si dokážou příliš velký vletový otvor sami obezdít a zmenšit udusaným blátem smíchaným se slinami. Bidýlko na budku nepatří. Ptáci ho nepotřebují, zato kuna nebo kočka ho může využít jako oporu při snaze dostat se k hnízdu.
Brontosaurus vyrábí také větší budky pro sovy. Jak důležitá jsou vhodná hnízdní místa, ukazuje třeba situace sýčka obecného. Podle ČSO se za posledních dvacet let jeho početnost v Česku snížila o 94 procent a celkově tu dnes žije jenom zhruba sto párů. V jeho hlavní oblasti výskytu na severozápadě Čech letos ornitologové z ČSO a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky zaznamenali 20 párů, jež vyvedly 48 mláďat. O rok dříve jich přitom bylo 75. Podobně ubývá také sova pálená. ČSO ji označuje za vzácný a ubývající druh, jehož početnost od roku 2015 trvale klesá. V Česku podle současného odhadu zbývá nejvýše 150 párů. Oba druhy dnes často hnízdí v hospodářských budovách, stodolách nebo na půdách, kde jim vhodná místa mohou nabídnout i člověkem vyvěšené budky.
Nález z budky, foto: Eliška Kucharčíková.
Od Čejkovic po městské parky
Dřevěné budky se znakem brontosaura nejsou k nalezení pouze pod Špilberkem. Hnutí pečuje o ptačí příbytky na mnoha místech po celé republice, jen v Brně a Praze jich spravuje přes čtyři stovky a celorepublikově jejich počet přesahuje tisícovku.
Významným centrem těchto aktivit jsou Čejkovice na Hodonínsku. Zdejší brontosauři pořádají pravidelné víkendovky a dobrovolnické akce, při nichž vyvěšují, čistí a monitorují desítky budek. Zaměřují se také na speciální hnízdiště pro vzácné a ohrožené ptačí druhy. Vedle běžných sýkorníků či lejskovníků staví a udržují obydlí třeba pro dudky chocholaté nebo vzácné mandelíky hájní.
Celá čejkovická iniciativa přitom začala šesti speciálními budkami pro dudky chocholaté, jejichž populace v Česku po výrazném poklesu v průběhu 20. století stoupá jen pozvolna. Později počet budek narostl a za více než deset let činnosti jich v Čejkovicích vzniklo téměř dvě stě. Přestože právě dudek byl původním impulzem celé aktivity, na jeho skutečné hnízdění brontosauři stále čekají. Práce kolem ptačích příbytků ale nekončí jejich výrobou a podzimním vyvěšením. Pravidelná údržba je zásadní pro to, aby hnízdiště sloužila i v dalších letech.
Brontosaurus navíc umožňuje, aby se do této práce zapojovali lidé, již by se k podobné zkušenosti jinak nemuseli dostat. Hendrik z Německa a Viktoriia z Ukrajiny přijeli do České republiky teprve v září v rámci Evropského sboru solidarity. Během svého pobytu spolupracují s hnutím a zapojují se do jeho každodenní činnosti.
Viktoriia o programu mluví jako o možnosti, která jí vyhovuje svou praktičností. „Je to v rámci projektu Erasmus+, nemusím proto chodit do školy a místo toho se učím věci přímo při práci,“ vysvětluje. Evropský sbor solidarity tak pro ni znamená zkušenost, při níž se neučí pouze o ochraně přírody, ale přímo se na ní podílí. Přijíždí do jiné země, pracuje s místními lidmi a poznává jejich prostředí prostřednictvím konkrétní činnosti, právě třeba péčí o budky.
Byl tu, není tu, foto: Eliška Kucharčíková.
Když zmizí strom
Zpátky pod Špilberk. Nehezké překvapení čeká na dalším stanovišti, kde má podle mapy viset další budka. Když skupina dorazí na přesné místo, zůstane nehnutě stát. Místo rozložitého stromu s budkou ze země trčí jen strohý pařez. Strom je pokácený a budka pryč.
„To nám ji jako nemohli ani vrátit?“ poznamenává Terezie s nechápajícím výrazem a nevěřícně obchází pařez. „Měli nám o tom kácení dát alespoň vědět mailem nebo zavolat, abychom si budku včas sundali,“ přidává se Veronika.
V městských parcích se staré stromy často kácí kvůli bezpečnosti. Jakmile je strom uvnitř dutý a jeho dřevo začne trouchnivět, může představovat riziko pro lidi, kteří se pohybují v jeho okolí. Správci parků proto musí při péči o stromy zohledňovat nejen jejich význam pro ptáky a další živočichy, ale také bezpečnost návštěvníků.
Samovolný vznik přirozené dutiny působením dřevokazných hub nebo datlovitých ptáků trvá podle odborných publikací Správy Krkonošského národního parku či ekologické organizace Calla zpravidla 80 až 200 let. Kácení stromu naproti tomu trvá několik minut. Takového věku se proto v dnešním intenzivně obhospodařovaném prostředí dožívají stromy jen málokdy.
Právě starší stromy přitom ptáci ve městech potřebují. „Celá řada městských ptáků je vázána na zahrady a potřebují staré stromy, včetně ovocných. Podobně důležité mohou být keře nebo jiné úkryty,“ říká ornitolog Jan Sychra. Ve městě tak podle něj nezáleží jen na počtu dřevin, ale také na jejich stáří a na tom, co všechno mohou ptákům nabídnout. Starší stromy poskytují místa k hnízdění, zatímco keře a další vegetace mohou sloužit jako úkryt. Na stromech a keřích pak ptáci rovněž nacházejí potravu v podobě hmyzu.
Brontosauří dobrovolník pod Špilberkem, foto: Eliška Kucharčíková.
Krmítka, sýkory a město
V budkách, jež skupina během odpoledne kontroluje, hnízda nejčastěji odpovídají stavbě hnízd sýkor. Ta tvoří především mech, který sýkory doplňují jemným materiálem, peřím nebo čímkoliv, co najdou v okolí.
Že se sýkorám v blízkosti lidí dlouhodobě daří, potvrzují i data České společnosti ornitologické z projektu Ptačí hodinka. Lidé při tomto celostátním programu občanské vědy každoročně v lednu sčítají ptáky na krmítkách i v parcích. Sýkora koňadra z pozorování pravidelně vychází jako vůbec nejčastěji zaznamenaný druh a na předních příčkách se stabilně objevuje i sýkora modřinka.
Přítomnost sýkor ve městě má přitom pro parky obrovský význam. Jediná rodinka sýkor dokáže během hnízdního období posbírat tisíce housenek a larev, čímž přirozeně chrání městskou zeleň. Jedním z hlavních důvodů, proč sýkory městskému prostředí tak kralují, je i to, jak ochotně jim lidé v zimě přilepšují. Jenže přikrmování na krmítkách nepomáhá všem ptákům stejně, ale zvýhodňuje pouze úzkou skupinu odvážnějších, jako jsou právě koňadry.
Ornitolog Jan Sychra upozorňuje, že snadno dostupná potrava sice usnadní zimu jednotlivcům, ale v celkovém měřítku může přirozenou rovnováhu narušovat. „Tím do velké míry podporujeme jenom některé druhy, protože jenom některé druhy na to krmítko přijdou,“ popisuje Sychra. „Ty jsou pak vykrmené přes zimu a mohou více potlačovat ostatní druhy ve společenstvu,“ vysvětluje. Sám proto krmí výhradně za mrazů nebo při vysoké sněhové pokrývce, kdy má přilepšení pro ptáky reálný smysl, jindy během roku ne.
Pracovní nástroje na budky, foto: Eliška Kucharčíková.
Ještě jednu
Za dvě a půl hodiny se brontosauřímu týmu podaří vyčistit čtrnáct budek, z nichž byla většina obsazená a nesla stopy letošního hnízdění. Skupina tak má za sebou zhruba polovinu ptačích příbytků, o které v parku pod Špilberkem pečuje. Organizátoři balí nářadí a skládají žebřík, dobrovolníci zapisují poslední údaje. Ani po čtrnácté budce se ale nikomu příliš nechce končit. „Ještě jednu bychom mohli dát,“ ozývá se.
Pro Aničku je dnešní akce první zkušeností s Brontosaurem. Váhala, jestli vůbec vyrazit ven mezi lidi, které nezná. Nakonec ale zůstává až do konce. „Je to moje první brontosauří akce, celý den mi nebylo dobře a jít ven mezi skupinku cizích lidí, kteří jsou moc fajn, byl skvělý nápad. Je pro mě hezké cítit, že pomáhám, a když bude další příležitost, moc ráda půjdu na další brontosauří akci, protože jsem se naučila něco nového,“ svěřuje se nadšeně.
Ukazuje se tak druhý, neméně důležitý rozměr celého odpoledne. Právě v tom spočívá dlouholetá myšlenka Brontosaura: odstraňování starého hnízdního materiálu pomáhá ptákům, ale stejně tak spojuje lidi. Účastníci a účastnice, kteří k sobě na začátku hledali cestu, si najednou plynule předávají nářadí, jistí žebřík a živě klábosí. Z pracovní povinnosti se stalo příjemné setkání komunity, již spojuje zájem o přírodu.
Akce Hnutí Brontosaurus zároveň připomínají, že péče o přírodu se nemusí dít někde daleko za městem v chráněných rezervacích. Z na první pohled obyčejné údržby budek se tak stává způsob, jak se lidé dostanou blíž k prostředí, kolem nějž každodenně netečně procházejí, a začnou si všímat, co v něm žije.
Pro dnešek je hotovo. Další budky přijdou na řadu až při pokračování akce, jež se bude konat v průběhu podzimu také v Lužánkách a Björnsonově sadu. Nářadí putuje zpět do batohů, žebřík je zaklapnutý a organizátorky ukládají papírový záznam do desek. Zbytek parku si počká na příště. Nahoře v korunách přitom zůstává skrytý ptačí svět. Stačí jen zvednout hlavu a na chvíli se zastavit.
Autorka studuje Environmentální studia a Mediální studia a žurnalistiku na FSS MUNI. Kontakt: kucharcikova.eliska@gmail.com.
Vznik článku podpořil Jihomoravský kraj.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář