Návrat šelem a roztříštěnost krajiny spolu souvisejí víc, než se může zdát. Velké šelmy potřebují k životu obrovský prostor — jeden vlk loví kořist na desítkách kilometrů čtverečních a mladí jedinci se při hledání vlastních teritorií toulají napříč celými pohořími. Dokud je krajina propustná, mohou se šelmí populace potkávat a mísit, jakmile je ale oddělí silnice nebo zástavba, zvířata se ocitají v pasti.
Krušné hory jsou perfektním příkladem: dost divoké, aby se do nich šelmy vrátily, a dost rozdrásané, aby byl jejich další osud otázkou. „Navzdory intenzivní lidské činnosti a ekologickým škodám z minulosti si některé části pohoří zachovaly vysokou přírodní hodnotu a potenciál pro migrační prostupnost,“ říkají Josefa Krausová a Zuzana Fišerová z Hnutí DUHA Šelmy. Právě proto tu od jara 2026 běží projekt DUHY a švýcarské Pro Natura s názvem Ochrana spojitých biotopů pro migrační prostupnost v Krušných horách, podpořený z Programu švýcarsko-české spolupráce. Jeho cílem je mimo jiné zmapovat, kudy zvířata putují, a tyto cesty hájit a posilovat.
Pět teritorií
Nejvýraznějším krušnohorským navrátilcem je vlk. Z českých hor zmizel na dlouhých sto let, nyní je ale zpět — Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) celostátně eviduje tři až čtyři stovky jedinců a rozmnožování je potvrzeno v deseti oblastech, včetně Krušných hor. Sem se vlci vrátili ze severu: patří ke středoevropské nížinné populaci západního Polska a Německa, která se šíří z Lužice. Protože hřeben Krušných hor navazuje plynule na saskou stranu, tvoří smečky okraj velké a stále rostoucí populace, a navíc tu na ně čeká hojná kořist — jak ukázal například výzkum České zemědělské univerzity a přírodovědného muzea ve Zhořelci v roce 2018, počty jelení zvěře jsou tu až desetkrát vyšší než v sousedním NP České Švýcarsko.
Pracovnictvo z Hnutí DUHA Šelmy první krušnohorskou smečku zaznamenalo v roce 2017, aktuálně data z monitoringu vypovídají o existenci minimálně pěti vlčích teritorií, z nichž některá obývají smečky s potvrzenými vlčaty a jiná pouze vlčí páry. Počet teritorií tedy zatím roste, donekonečna ale pokračovat nemůže. „Vlci jsou teritoriální zvířata, takže nelze očekávat neomezený růst. S postupným obsazením vhodného prostředí se může počet teritorií stabilizovat, přestože jejich hranice, složení smeček a reprodukční úspěšnost se budou dál měnit,“ vysvětlují Krausová a Fišerová.
Rysí průkopníci
U rysa ostrovida má návrat do Krušných hor jinou podobu. Přirozeně sem zatím zavítá jen zřídka — jeho dvě stálá území leží jinde, v jihozápadních Čechách a v moravskoslezských pohořích. Na saské straně Krušných hor ale od roku 2022 běží reintrodukční projekt RELynx Sachsen, pod jehož záštitou tu odborníci postupně vypouštějí rysy odchované v péči člověka, s cílem vytvořit populaci o zhruba dvaceti zvířatech. Zatím jich do hor vypustili devět, přičemž samice Alva už vloni vyvedla dvě koťata — první rysí mláďata v Krušných horách po dvou stech letech — a letos podle záznamů z fotopastí porodila další dvě.
Významnost tohoto druhého vrhu ještě podtrhuje fakt, že otcem koťat by mohl být, byť s menší pravděpodobností, rys jménem Bardi, jenž by tak ještě podtrhl svůj unikátní příběh. Narodil se totiž na Šumavě u Hartmanic, letos v únoru jej ale fotopasti zachytily právě těsně za českým hřebenem Krušných hor, u Eibenstocku, kde žije i Alva. Na přelomu letošního roku musel tím pádem ujít minimálně 160 kilometrů, ve skutečnosti spíše několik stovek, a přežít všemožné nástrahy, od frekventovaných silnic po číhající pytláky.
Podle ochranářů jde o nejdelší zmapovaný přesun rysa v Česku a vůbec první případ, kdy se zvíře samo přesunulo ze Šumavy až do Krušných hor. „Byl to malý zázrak,“ okomentovala tehdy událost Krausová pro média, nyní navíc zdůraznila jeho význam: „Jeho příběh krásně ukazuje význam dlouhodobého monitoringu a sdílení dat. Z jednoho záběru bychom věděli pouze to, že se v oblasti objevil rys. Díky spolupráci českých a německých kolegů jsme zjistili také jeho původ a doložili přesun mezi dvěma vzdálenými pohořími.“
Vlk obecný, foto: archiv F.
Malá neznámá
Třetí a nejvzácnější navrátilec zůstává spíše v podhůří a na okraji Krušných hor, v sousedních horách Doupovských. Kočka divoká byla v Česku dlouho považovaná za vyhynulou, podobně jako vlkům se jí v 19. a 20. století stalo osudnou intenzivní lesní hospodaření, přeměna původních lesů ve smrkové monokultury a lov. Díky fotopastem a genetickým testům ale víme, že je zpět (viz 7.G 4/2020). Její výskyt je doložen od Lužických hor přes Křivoklátsko a Český les po moravsko-slovenské pomezí, rozmnožování ale zatím jen ve dvou oblastech: v Lužických, a právě Doupovských horách. V tamním vojenském újezdu Hradiště, kam po desetiletí nesmí veřejnost, by koček mělo žít deset až dvacet a zdejší samec Matěj nosí od loňska jako historicky první kočka divoká telemetrický obojek.
Podle Krausové a Fišerové kočka divoká stále patří mezi „nejméně probádané druhy naší fauny, ať už z hlediska biotopových preferencí, prostorových nároků nebo populační dynamiky“. Monitoring navíc komplikuje její podoba s domácími mourky, s nimiž se může i křížit. Spolehlivě ji od kříženců odliší pouze genetický rozbor chlupů, které zvířata zanechají na takzvaných chlupových pastech.
Záznamy přesto pocházejí i z centrální části Krušných hor, byť zatím ojediněle. „S monitoringem kočky divoké jsme teprve na počátku a její výskyt máme zatím zmapovaný jen částečně,“ upozorňují Krausová s Fišerovou. Jestli se plachá šelma z doupovského jádra skutečně rozšíří dál, bude záležet i na tom, jak propustná zůstane krajina kolem.
Kudy skrz?
O budoucnosti všech tří šelem rozhodne mimo jiné takzvaná krajinná konektivita, tedy to, zda a jak na sebe v horách navazují jednotlivá stanoviště a jestli je pro zvířata snadné se mezi nimi pohybovat. Jakmile je krajina fragmentovaná, tedy rozčleněná do mnoha menších, vzájemně oddělených ploch, zvířecím populacím hrozí genetické oslabení, a nakonec i zánik. Dle AOPK je fragmentace čím dál závažnější problém — překážky představují silnice, železnice, rozrůstající se zástavba či oplocené areály, a přestože jen málokterá z nich je úplně neprůchodná, v krajině se rychle nasčítají.
Samotné Krušné hory jsou podle Krausové a Fišerové rozsáhlým a kompaktním územím, které je ze tří čtvrtin zalesněné. Jenže pod jejich jižními svahy se od Kadaně přes Chomutov, Most a Teplice až k Ústí nad Labem táhne podkrušnohorská pánev, jedno z průmyslem nejvíc zatížených území v zemi, kde se střídají města, povrchové doly, elektrárny, železnice a silnice. Mezi Krušnými a Doupovskými horami zase leží údolí Ohře s Kadaní a Kláštercem nad Ohří, železniční tratí i hlavní silnicí, a na východním konci pak pohoří přetíná dálnice D8 do Drážďan.
Právě skrze tato místa ale musejí zvířata putovat, pokud se chtějí dostat z nebo do Krušných hor. Na samotné náhorní plošině na ně pak ale čekají další nástrahy, zejména v podobě důsledků intenzivního lesního hospodaření a rozvoje infrastruktury. „Náš projekt se zaměřuje právě na vytipování a terénní monitoring lokalit, kde je ohrožena unikátní celistvost a konektivita. Základem jsou kvalitní data a jejich včasné využití při rozhodování o území,“ vysvětlují Krausová a Fišerová s tím, že chtějí bedlivě sledovat rozšiřování silnice I/13 mezi Kláštercem a Ostrovem, plánované satelity a resorty na Rýžovně nebo těžbu u Cínovce a na Potůčkách.
Plánovat křižovatky
V kontextu konektivity krajiny záleží na Krušných horách více, než by se mohlo zdát. Jejich hřeben se táhne zhruba 130 kilometrů podél česko-německé hranice a tvoří jednu z hlavních migračních os mezi Českým masivem a Saskou nížinou. V době klimatické změny také hory slouží jako klimatické refugium, odkud mohou rostliny a živočichové putovat dále na severozápad Evropy do chladnějších oblastí, a ke specifickému koloritu přispívá rovněž jejich bolestná minulost: lesy a mokřady obnovující se po těžbě dnes konektivitu opět navyšují.
Pro rysy mají být navíc Krušné hory důležitou křižovatkou. Středoevropské populace pocházejí z malého počtu zakladatelských zvířat, a stále častěji se tak u nich objevuje příbuzenské křížení, snižující rozmanitost genů a zvyšující jejich náchylnost k nemocem. Saští odborníci počítají s Krušnohořím jako se spojnicí, která má stávající a nově vznikající populace propojit. A rys Bardi koneckonců ukázal, že sem vede cesta i od jihu.
Aby zvířecí stezky nejen v Krušných horách zůstaly prostupné, musejí o nich vědět ti, kdo o krajině rozhodují, tedy obce, kraje a stavební úřady. „Monitoring nám pomáhá doložit výskyt šelem a upozornit na propojení, která potřebují zachovat. Důležitým podkladem je také vymezení biotopu vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců, které zahrnuje jádrová území, migrační koridory a kritická místa,“ připomínají Krausová a Fišerová. Pokud oboje vstupuje do územních plánů a do posuzování konkrétních staveb, úřady a investoři mohou zvolit řešení, které zvířatům cestu nepřehradí: zachovat v krajině nezastavěný pruh, vybudovat podchod nebo stavbu umístit jinam. „Největší smysl má řešit prostupnost už při přípravě záměru,“ dodávají ochranářky.
Foto: William Isted.
O vlcích a jelenech
Šelmy by se přitom za větší konektivitu mohly Krušným horám odvděčit a pomoci jim s dlouhodobým problémem: přemnoženou jelení zvěří. Její vysoké počty dle Krausové a Fišerové komplikují přirozenou obnovu lesa, který se stále ještě vzpamatovává z imisní kalamity. Zvěř také narušuje vzácné mokřady a způsobuje jejich eutrofizaci, a vrcholoví predátoři by tento tlak mohli zmírnit.
O tomto efektu šelem v Krušných horách zatím vypovídají jen dílčí zkušenosti ochranářů a lesníků. „Rys funguje jako přirozený regulátor spárkaté zvěře. Tím, že ovlivňuje její chování i početnost, může nepřímo pomoci obnově lesa,“ řekl pro Sokolovský deník lesní správce Alexandr Fous z Kraslic, který se na návratu rysa do Krušných hor podílí.
Daty lze ale již podložit působení vlků, a to především díky výzkumu vědců z České zemědělské univerzity, kteří od května 2023 studovali, jak proměňují ekosystém na Šumavě. Výsledky, představené v průběhu letošního října, ukázaly, že jeleni mění kvůli vlkům své chování — méně se přes den pohybují, zůstávají na podobných místech a spíše se drží na otevřených plochách, což se projeví i na lese. Ve vlčích teritoriích ubylo okusu dřevin, podobně jako na místech s vysokou návštěvností, a méně práce mají také myslivci — zatímco dříve na Šumavě ročně odlovili kolem tisíce jelenů, loni jich bylo pouze 400, neboť zhruba 500 se stalo kořistí vlků. „Znamená to, že ekosystém se dokáže více sám regulovat,“ sdělil mluvčí Správy Národního parku Šumava Jan Dvořák ČTK.
Kdo škodí lesu
Ne všichni však v šelmách spatřují spojence. Letos v březnu vydaly Českomoravská myslivecká jednota, Agrární komora, Zemědělský svaz a další organizace společné prohlášení, podle něhož chránění predátoři jako vlk či vydra přispívají k pozorovanému poklesu biodiverzity a je potřeba je začít regulovat. „Není možné, aby nám stoupaly stavy této zvěře a ta nám dělala čím dál významnější škody… Problémové jedince je třeba regulovat,“ argumentoval předseda myslivecké jednoty Jiří Janota pro Seznam Zprávy.
Janota a jeho kolegové v prohlášení poukazovali rovněž na otázku peněz, neboť stát na náhradách za škody způsobené chráněnými živočichy (ale včetně kormorána, který již chráněný není — pozn. red.) loni vyplatil přes 140 milionů korun. Jenže, jak upozornili například členové Asociace soukromého zemědělství, škody, za nimiž stojí přemnožená spárkatá zvěř lze také vyčíslit — odhadem na 5 miliard korun ročně.
Právě na jeleny, srnce a prasata se kritici prohlášení, kromě Asociace třeba z řad Českého svazu ochránců přírody a lesnického sdružení Pro Silva Bohemica, snaží obrátit pozornost. Podle nich biodiverzitě škodí spíš tato přemnožená zvěř než predátoři, kteří ji naopak pomáhají kontrolovat. S tím v rozhovoru pro Seznam Zprávy souhlasí i Aleš Vorel z České zemědělské univerzity, jenž vedl šumavský výzkum vlků. Strategie by dle jeho názoru měla být přesně opačná, než prohlášení navrhuje, tedy posilování těch biotopů a druhů, které zatím chráněné nejsou. Má rovněž za to, že škody nejsou tak vysoké, aby bylo potřeba kteréhokoliv ze zmiňovaných živočichů regulovat, a hospodáři mají nástroje, jak se proti nim případně bránit.
Když soužití funguje
V Krušných horách však Hnutí DUHA Šelmy na podobné názory nenaráží, ani při běžných setkáních, ani při pracovních jednáních. Dlouhodobě tu spolupracují s několika chovateli, kteří se rozhodli svá zvířata chránit před vlky, a hledají cesty, jak se s nimi sžít. Například chovatel ovcí Petr Zacharda kombinuje elektrické košáry s pasteveckými psy, Erik Rudický zvolil pro chov úplně jiné plemeno skotu a rodina Pakostova z Hory Svaté Kateřiny svá zvířata chrání elektrickými ohradníky. Poslední zmiňované tak trápí spíše jiný problém — přemnožení jeleni, kteří jim spásají pastviny.
„Soužití s velkými šelmami vyžaduje dlouhodobou spolupráci, dostupnou podporu preventivních opatření a průběžné vyhodnocování jejich účinnosti,“ shrnují Krausová a Fišerová. Sledovat je podle nich potřeba nejen samotný výskyt šelem, ale i podmínky hospodaření v krajině, neboť při řešení ochrany záleží na velikosti stád, druhu chovaných zvířat či lokalitě.
A na podmínkách v krajině koneckonců záleží i samotným šelmám. Potřebují dostatek kořisti, klidu a prostoru, a jejich návrat je tak dobrým znamením, že se krajině daří. Pokud se však ještě víc roztříští, zaplatí daň za rozmach civilizace v Krušných horách znovu i ony.
Připravila Karolína Kupková. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.
Podpořeno švýcarským příspěvkem na snižování hospodářských a sociálních rozdílů v EU.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář