Podivné prameny moravské

Moře pod Karpaty

Hodonín je kromě okresního a málem přístavního také lázeňské město. Okresy jsou už jen v rodných listech a přístavní iluze se vypařila spolu se sny o kanálu z Dunaje do Odry. Lázně jsou tak trochu neviditelné, usazeny v parku před nemocnicí na kraji města směrem na Rohatec a Ratíškovice. Chybí kolonáda, usrkávající pacienti a promenádní orchestry. Mají ale mimořádný léčivý zdroj: jodobromovou solanku čerpanou z hloubky kolem dvou kilometrů asi patnáct kilometrů od lázní. 

Našla se trochu mimoděk, vrtalo se v zemi kvůli ložiskům nafty, případně plynu, a narazilo se na vzácnou vodu. Nepropustné jílové vrstvy totiž polapily a uchovaly stejně efektivně zbytky moře jako hořlavé uhlovodíky. Technický název místní vody „naftová solanka“ nezní dvakrát vábně, ale léčí famózně. Jód desinfikuje zvenčí (a inhalací i zevnitř), laská a léčí kůži, pohybové ústrojí i gynekologické příslušenství. Pít se to ovšem nedá, jen na koupačku. 

Jodem a bromem a solemi nasycená voda, geologicky příbuzná té hodonínské, zásobuje i další město, které je lázeňské jaksi na tajňačku. Je to Ostrava, respektive Karviná, konkrétně Darkov. Stejně jako v Hodoníně tu voda ze země nikdy netryskala sama, první pramen byl navrtán při hledání uhlí. Nejen uhlím živ je havíř: místní slaná voda a lázně záhy získaly velkou proslulost. Proč tedy nepřenést kousek Darkova do každé vany? Litr místní vody po sobě nechá 20—30 gramů solí. A tuhle darkovskou sůl havíři vyráběli a prodávali jako vítaný přivýdělek. 

Doly ovšem vymazaly většinu Karviné a Orlové, spoustu vesnic kolem a zešikmily kostel. Samotné lázně poklesly o skoro dva metry. A dlouho to vypadalo, že pod zemí zmizí docela, dokonce byly zamýšleny lázně záložní — Klimkovice. Nakonec Darkov zůstal zachován a Klimkovice stejně vznikly. Nemají žádný zdroj u sebe, pro ně se čerpá voda podobná té darkovské u Polanky nad Odrou a vodovod ji vyvede na lázeňský kopec. Ochranné pásmo tohoto přírodního léčivého zdroje je okénkem do uhelné minulosti — jmenuje se Nový Darkov. Stejně jako uhlí je místní voda neobnovitelná — je to fosilní voda, uložená v hloubkách mimo dosah prosakujících dešťů a řek. Hledání uhlí možná založí lázeňskou tradici i v Beskydech. Při prospekci u sedla Pindula v šedesátých letech také narazili na potenciální zdroj léčivé vody.

Prostě Vincentka 

Slané vody zásobují i mnohem slavnější Luhačovice. Jsou rozložené v údolí říčky Šťávnice, prameny vyvěrají ve stráních. Město zdobí osobitá architektura, domy oblékly něco mezi krojem a kubismem, na fasády i interiéry jim nejvýrazněji střihnul Dušan Jurkovič. Na vycházky se může podél řeky rovinkou nebo pěkně funě do kopečka. Léčebně nebo jen tak se tu procházel kdekdo. Letní filmový festival chňaplo nedaleké Uherské Hradiště. Je tu klidno, dalo by se říct útulno. Ani voda ze země nestříká za horka a pod tlakem. A vlaky tu končí a obrací. Vítejte v lázních „slovanských duchem i tvarem“, moravské protiváze Teplých lázní krále Karla kdesi na západě. Lázeňské velkokufry s sebou, duchem i tvarem, hm, staroslovanský Slovácký expres vás vyveze až pod prameny.

Z hlubin Země tu vystupuje oxid uhličitý, probublává uloženou mořskou vodou a společně míří k povrchu. Rozpuštěný CO₂ z vody dělá slabou kyselinu, takže při výstupu rozpouští horniny, kterými prochází. Při povrchu se navíc trochu naředí a smíchá s prosakujícími vodami. Výsledkem je chemicky i původem složitá minerální voda — velmi silně mineralizovaná, jódová, uhličitá minerální voda hydrogenuhličitano-chlorido-sodného typu, se zvýšeným obsahem fluoridů a kyseliny borité. Prostě Vincentka. 

Pramen nezdenskké kyselky, foto: Attilak, CC BY-SA 4.0 Wikimedia Commons.

O místní lázně se zasloužil rod Serényiů, a prameny tak nesly jména členů rodiny — kromě Vincentky to byla Ottovka, Janovka, Aloiska, Antonínka. Ale také Elektra, Lesní, Jubilejní, Gejzír, sv. Josefa. Některé zmizely nebo byly zrušené — mělké zdroje zaplavovala znečištěná povrchová voda. 

Nová doba si žádá nová jména — třeba BJ 305, vrt hluboký 180 metrů. To je Nová Vincentka. Stáčená už i do plechovek. Kdeže ty vratné lahve, nebo dokonce kameninové džbány jsou!

Hořká voda proti ujímání

Nejzvláštnější z moravských pramenů vlastně vůbec nepramení a pít se dá jen velmi opatrně. Jde o Šaraticu, zemskou šťávu nepředvídatelnější než valašská samohonka. O následcích neuváženého napití vznikl nesmrtelný slogan (Šaratica zrychlí váš krok) i nekonečně spíše nevtipných vtipů. Geologicky je to mnohem zajímavější příběh. 

Kdysi se Karpaty od východu nahrnuly k budoucímu Brnu. Vznikly tak i kopce Ždánického lesa a Chřibů, všechno to jsou takové předsunuté útržky hor. Nevysoké, možná nenápadné, ale pod zemí je to pěkná divočina. Míchá se tu kdeco: málo propustné jíly, velmi propustné písky, vložky vápenců včetně dolomitických (ty obsahují vedle vápenatých iontů také hořčík), sádrovec, v navětralé vrstvě při povrchu jsou vyloužitelné sírany. A to celé leží v teplé a spíše suché klimatické oblasti. Takže stačí, aby napršelo (respektive pozvolna roztál zimní sníh, je-li jaký) a vsakující se voda rozpouští půdní minerály. Nevsákne se nijak hluboko, v jílu nikam nespěchá. Hutná jílová půda navíc tvoří velmi jemné praskliny a struktury vyplněné vodou, která jimi vzlíná k povrchu — kapilární třásně. V těchto velmi tenkých trubičkách (třeba právě jílových chodbičkách) dokáže voda putovat proti směru gravitace. A tím pádem vynáší blíže k povrchu rozpuštěné minerály z větší hloubky. Voda v půdě je pak extrémně bohatá na hořčík, sodík, sírany a řadu dalších minerálů. Na chuť hořká, v účincích pak stahuje vodu do žaludku a hlavně střev. Takže velmi napomůže vyprázdnění. Ne náhodou se obdobná hořčina od Loun stáčela pod názvem Regulátor. A místní byly — kromě již monopolního názvu Šaratice — stáčené také jako Otnica, Moravia a Šternovka.

K této zvláštní vodě patří i zvláštní způsob získávání. Nikde nepramení, sbírá se do studní. Jen obyčejných, kopaných a nasucho vyzděných, hlubokých kolem deseti metrů. Do nich se pozvolna stahuje minerály obohacená voda a jednou za čas se vyčerpá, upraví a stočí. Takových studní je na vhodných místech několik desítek vedle sebe — u Otnic, Nesvačilky, Újezda nebo Šaratic. Každá z nich má trochu jiné složení (podle půdní směsi, kterou voda z okolí protekla do konkrétní studny a rychlosti vsakování), čili se míchají, Šaratica je vlastně cuvée. A co víc, v minulosti se dokonce zakoncentrovávala, a to v důmyslných „sušárnách vody“, několikapatrových konstrukcích přímo na jímacím poli, kde se odpařovala a zahušťovala. Bylo to ale málo účinné a do vody napadalo kdeco, čili později se sušila ve stáčírně a nyní se jen míchá z různých zdrojů. 

Získávání této speciální minerálky je pomalé a nejisté, je naprosto závislá na srážkách, čistém okolí (tady jsou to prakticky pouze pole) a dostatku rozpustných solí v podloží. Ty postupně dojdou, vyčerpané minerální pole je opuštěné a studny vzniknou na nové ploše. Momentálně je potenciál stáčení větší než odbyt a kdysi oblíbená Šaratica je spíš jen léčivou specialitkou v lékárnách. 

Újezd u Brna — jímací studně Šaratice, foto: RomanM82, CC BY-SA 4.0 Wikimedia Commons.

A vpředu smrdí síra

Moravským pramenům minerálních vod se pečlivě věnoval muž případného jména Tomáš Jordán z Klauzenburku, který v 16. století vydal studii Kniha o vodách hojitedlných aneb Teplicech moravských. Věnuje se tu třinácti zdrojům od Losin po Petrov u Strážnice, vzal to tedy velmi důkladně. Píše například: voda z Petrova u Strážnice se „užívá ve věcech kuchynských, k vaření pokrmův i prání šatuov. V vodě Petrovské panuje pára sirnatá s množstvím gypsu. A protož zevnitřním neduhuom na kuži prospěšnější bude nežli kdyby pita byla.“ Nebo také: „Pod vysokým zámkem Buchlovem leží městečko Buchlovice, o kterého sotva čtvrt míle v údolí hlubokém jest studénka, kterauž sedláci českým neb moravským jazykem od smradu Smrdiavkau, jakoby řekl smrdlavá studénka jmenují.“ 

Největší chvála pak patří studánce u Korytné, jež „prejští v lese hustém, v vrchu příkrám a skalnatém, v místě od lidí vzdáleném a nepřístupném mezi horami karpatskými, kteréž Uhry od Moravanův dělí“. Co nejvíce léčí, to nejhůře chutná: „Barva té vody jest načernalá, kteráž když koštována byla, velmi byla nepříjemná: Sirnaté šeredné vůně, a chuti ošklivé.“ 

Tomáš Jordán nicméně hodnocení bral vždy z gruntu — každou vodu ochutnal, destiloval, kal opět ochutnával a vypaloval. A z toho teprve usuzoval na podstatu minerálky. „Z těch příčin saudím že voda korytenská má v sobě hojnost drobtuov sirnatých, množství soli, a snad trochu země hojitedlné hlinovaté.“

Na závěr spisu se věnuje třem kyselkám pramenícím na dohled od Uherského Brodu. O Nezdenické uvádí, že „lid selský tam se zbíhá a žízeň pitím uhašuje. A praví, že jest proti všechněm nemocem velmi prospěšná.“ A pověrčiví lidé o ní říkají, že kdo si ji jde sám nabrat nebo jiného pro ni posílá a nabere čistou, uzdraví se. Má-li nemoc směřovat ke smrti, vybere ze studánky jen bláto. Záhorovskou (Záhorovickou) kyselku zase „užívají lidé volatí, pijí ji a na hrdlo přikládají a volata (strumu, zbytnělou štítnou žlázu, pozn. aut.) shánějí. Když koštována byla, mnohem větší slanost, s ostrau kausavau a jazyk pronikající, též i s jakaus ohnivau a ošklivau chutí se zjevila a protož to smejšleno bylo, že jiné kovy v sobě má.“ 

Poslední Jordánova slova patří prameni v Suché Lozi: „Od Brodu Uherského malau míli, leží ves Suchaloza, za kterauž okolo čtvrti míle, na veselé a široké rovině, uprostřed luk, vyskakuje studénka kyselá. Anobrž praveno mi jest, ačkoli nedaleko odtud jsau pahrbkové a vrchové víno velmi dobré rodící, však že v té vsi málo vína nebo piva vypíjejí a na to místo že té vody kyselé užívají.“ (To si z něj, jako „cizího intelektuála“ asi někdo utahoval, soudím!) „Já ji v kyselosti mezi Nezdenickau a Zahorovskau pokládám, ač ji v moci rozdílnau býti saudím. Krom kyselosti cejtila se také při ní svíravost a stíravost neveliká.“

Slanica v Napajedlích, 2006, foto: Jan Polák.

Divoce zbarvené kolonie

V Karpatech a podkarpatí jsou zkrátka hojné prameny nevonné, zavánějící, páchnoucí až smrdící. Může za to sirovodík — H₂S, co páchne jako pes. Tedy spíš zkažená vejce nebo zvlášť dobře udělaný prd. Nemůžou za to čerti a výpary pekelné, ale mnohem menší tvorečkové — bakterie. A před tím musí dojít k souhře většího počtu okolností. Ve vodě musí být dostatek organické hmoty a také rozpuštěných síranů z podloží. Ze síranů (-SO₄) si vezmou kyslík, z organické hmoty uhlík a jako odpadní plyn vypustí H₂S, sirovodík, sulfan. Kromě zápachu je pro tyto bakterie typické vytváření dost divoce zbarvených kolonií ve studánce, studni nebo na výtoku — vyskytují se bílé, černé a vzácně i fialové. A není čeho se bát, voda je i s nimi dokonale pitná.

Většinou to jsou kyselky — vody obohacené rozpuštěným oxidem uhličitým, samovolně jemně perlí, někdy vodu okyselí až do štiplava. U řady z nich bývaly lázně, lázničky nebo alespoň kádě s ohřívanou vodou, kde bylo možno se smočit a případně napít. Jeden z luhačovických pramenů byl rovněž sirovodíkový a používal se ke koupelím. Jejich současný stav je různý, od tristního k turistickému lákadlu. Někdy je najdete nejlépe po čichu, třeba pramen Smradlavá v údolí Velké Smradlavy u beskydské Bílé (v něm jsou právě ty fialové bakteriální kolonie). I další názvy stojí za vychutnání: Smraďavka, Sirčena, Sirkovica a Sirková voda (odkazují na síru), Záprtkovica zase na pach po zkaženém vejci (pukavci, záprtku). Šitbořický Štengar či Štynger pod Ždánickým lesem také páchne, po německu stinken. Kyselka u Rudic občas voní po naftě a dostala název Petrolka. Řízný název i vůně doprovází slovenské Smrdáky, kde se léčí jak vodou, tak sirným bahnem.

Trochu té sirovodíkovky jsem si užila i osobně. Z vrtu na pitnou vodu několik měsíců tekla voda dobrá, ale trošku zavánějící. Trnula jsem, zda se tu nepodařilo mimoděk nakopnout některý z rodiny uherskobrodských smradláčků, ale přešlo to samo. Voda je ovšem řádně tvrdá — občas mám pocit, že nežbluňká, ale chřestí. Z konvice na vodu se stává po týdnu kamenolom, z konvičky na kafe kamenolůmek. V lahvích se vytvoří narezlé náteky za pár dní, ale třeba zase zabrání uvolňování mikroplastů.

Máte na to? Slanica

Na úpatí Chřibů a na obou březích Moravy leží městečko Napajedla. Výstavný zámek nad řekou připomíná slavnější časy, stejně jako hřebčíny. Zajeďte sem vlakem a vydejte se do Chřibů. Červená značka vás protáhne pod tratí a kolem bývalých lázniček. Z nich zbyla ulice U Lázní a v domě, který je při podrobnějším pohledu také lázeňský, výklenek. Sejdete pár schůdků, uchopíte hrnek nebo vodu naberete jen tak do dlaní — a uvidíte. Místní voda je fosilní mořská solanka, navíc prosycená sirovodíkem. Neobyčejná kombinace — a pak už vám asi každý další pramen bude připadat příjemnější. Tož — na zdraví, když už ne na dobrou chuť!

Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica a píše za sebe. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz. Citát o smyslu vody v úvodu je od Karla Hvížďaly z knihy Nevěry/Vzkaz.

Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica.