Spalovny budou platit za emise skleníkových plynů

Systém EU ETS (Emissions Trading System) je klíčovým nástrojem Evropské unie pro snižování emisí skleníkových plynů. Funguje na principu „cap-and-trade“ neboli stanovení stropu a obchodování. Unie určí celkové množství emisí, které mohou regulovaná odvětví vypustit, a toto množství rozdělí ve formě emisních povolenek. Podniky pak povolenky nakupují na trhu. Pokud emise nesníží, musí platit vysoké finanční náklady.

Jak to má fungovat

Návrh Evropské komise počítá se zařazením provozoven na spalování a spoluspalování komunálního s kapacitou nad 3 tuny za hodinu neboli 24 000 tun ročně do hlavního systému EU ETS. Komise navrhuje postupný náběh v letech 2031 až 2034:

2031: povinnost odevzdat povolenky za 25 % ověřených emisí.
2032: povinnost pokrytí 50 % emisí.
2033: povinnost pokrytí 75 % emisí.
2034: plná povinnost nákupu povolenek pro 100 % emisí.

Návrh má opodstatnění. Při spálení tuny směsného komunálního odpadu totiž vzniká 0,7 až 1,1 tuny emisí CO₂. Systém EU ETS přitom zatím zpoplatňuje pouze fosilní emise CO₂ pocházející zejména z plastů vyráběných z ropy. Biogenní podíl CO₂ (papír, dřevo, bioodpad) se zatím nezapočítává. Fosilní složka tvoří v průměru 40 až 50 % celkových emisí spalovny. Zjednodušeně lze říct, že z tuny spáleného odpadu vznikne asi 400 kilogramů fosilního CO₂. Očekávaná cena povolenek pro období po roce 2030 se přitom pohybuje kolem 80 až 100 eur za tunu CO₂, takže rozhodně nepůjde o drobné.

Zpoplatnění emisí ze spalování odpadu není v Evropě úplnou novinkou. Příkladem je Švédsko, které již v minulosti zavedlo národní uhlíkovou daň na spalování fosilního uhlíku v komunálním odpadu, což vedlo k následujícímu:

Zvýšení poplatků za přijetí odpadu, což donutilo původce odpadu hledat levnější alternativy.
Masivnímu tlaku na lepší třídění, zejména u plastů vyráběných z ropy, které jsou hlavním zdrojem fosilních emisí CO₂ při spalování. Výsledkem je instalace dotřiďovacích linek separujících recyklovatelné plasty ze směsného odpadu před tím, než je spálen.
Investicím do technologií zachycování a ukládání uhlíku (CCS) přímo na komínech spaloven, aby provozovatelé eliminovali poplatky za emise.

Ke stejným „švédským“ výsledkům směřuje ve svém návrhu také Evropská komise.

Čtyři výjimky

Ale nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Návrh Komise záměrně obsahuje mechanismy flexibility a výjimky (takzvané opt-outy a derogace). Tím reaguje na obavy z příliš rychlého ekonomického tlaku na některé regiony či specifické provozy. Jsou navrženy čtyři hlavní výjimky:

Výjimka 1.: Odklad zavedení do roku 2035

Členské státy mají možnost zcela odložit plný náběh povinností pro spalovny až do roku 2035. Podmínkou je, že stát prokáže uplatňování takzvaných ekvivalentních opatření na národní úrovni. Členský stát musí splnit alespoň dvě ze tří specifických kritérií: 1) má nastaven vnitrostátní systém zpoplatnění uhlíku (Česká republika nemá), 2) daří se odklánět odpad ze skládek (ČR se nedaří) a 3) plní národních recyklační cíle (ČR dlouhodobě neplní). Tato výjimka zřejmě nebude pro Česko uplatnitelná, protože nesplníme dvě ze tří povinných kritérií.

Výjimka 2.: Bezplatné povolenky pro zásobování teplem

Spalovny, které dodávají teplo do soustav centrálního zásobování teplem, nebudou muset nakupovat všechny povolenky na trhu (v ČR jde o naprostou většinu provozoven). Tyto spalovny budou mít nárok na přidělení části emisních povolenek zdarma.

Všechny stávající i připravované české spalovny by na bezplatné povolenky dosáhly. Bezplatné povolenky však získá provozovatel pouze na emise vyprodukované při výrobě tepla dodávaného do bytů a průmyslu. Platit plnou cenu naopak budou muset za emise spojené s výrobou elektřiny a za emise z té části odpadu, jejíž energie se maří (v chladicích věžích v létě).

Výjimka 3.: Úplná výjimka pro nejvzdálenější regiony

Spalovny v geograficky izolovaných oblastech spadajících pod EU (například Kanárské ostrovy, Azory, Madeira či francouzské zámořské departementy) získávají automatickou výjimku z povinností ETS až do roku 2035. Pro nás je tato výjimka nepoužitelná.

Výjimka 4.: Finanční podpora pro zachycování uhlíku

Komise sice nezavádí trvalou výjimku pro emise jako takové, ale nabízí úlevu těm, kteří emise eliminují technologicky. Pokud provozovatel spalovny investuje do technologií zachycování a ukládání uhlíku (CCS), zachycené emise se nebudou započítávat do povinnosti odevzdávat povolenky. V Česku však žádná spalovna není a v nejbližší době nebude technologií na zachycování uhlíku osazena.

Spalovna Malešice v Praze, foto: VitVit, CC.

Když „zdarma“ není zdarma

V návrhu Komise však dále stojí, že od roku 2030 (a pro spalovny o rok později) nedostane žádný podnik bezplatné povolenky „zadarmo“. I provozovatelé spaloven budou muset předložit a prokazatelně plnit takzvaný dekarbonizační plán. Komise vyžaduje, aby dekarbonizační plán obsahoval konkrétní, měřitelné a časově ohraničené kroky do roku 2050 s milníky k roku 2035 a 2040. Nejdůležitější jsou tyto čtyři oblasti:

1. Investice do zachycování uhlíku

Provozovatelé spaloven musí v plánu jasně popsat technickou a finanční strategii, jak do roku 2035—2040 osadí komíny technologiemi na zachycování CO₂. Zachycený uhlík pak musí trvale ukládat pod zem nebo předávat k chemickému využití.

2. Zvyšování energetické účinnosti

Dekarbonizační plán musí implementovat všechna doporučení z povinných energetických auditů. Spalovny musí maximalizovat využití odpadního tepla (například budováním akumulátorů tepla) a minimalizovat letní maření energie v chladicích věžích.

3. Měření a snižování fosilního podílu

Spalovna musí aktivně spolupracovat na snížení přísunu plastů. Budoucí provozy budou muset investovat do dotřiďovacích linek na směsný odpad přímo před kotlem, které za pomoci automatických optických separátorů vytáhnou ze směsného komunálního odpadu recyklovatelné plasty (tím klesnou fosilní emise CO₂ a sníží se potřeba povolenek).

4. Alokace zisků do transformace

Provozovatelé spaloven budou muset prokázat, že finanční hodnotu povolenek, které získali zdarma, investovali přímo do opatření uvedených v dekarbonizačním plánu. Zisky z povolenek zdarma tak nelze například vyplatit na dividendách.

Přitom pokud provozovatel zařízení dekarbonizační plán nepředloží nebo neplní jeho milníky, přijde automaticky o 20 % až 100 % bezplatných povolenek, což by pro něj nejspíše znamenalo ekonomický kolaps.

Modelový finanční dopad na české spalovny

Přejděme od obecných čísel ke konkrétním a vezměme si modelový příklad spalovny (Most nebo Vráto) s plánovanou kapacitou 150 000 tun odpadu ročně:

Celkové fosilní emise: 150 000 tun odpadu × 0,4 = 60 000 tun CO₂ ročně.

Poměr teplo vs. elektřina: Předpokládejme, že spalovna díky kombinované výrobě uplatní bezplatné povolenky na 60 % svých emisí (teplo do sítě).

Zpoplatněný zbytek (40 %): Za výrobu elektřiny a zmařené teplo musí dokoupit povolenky na 24 000 tun CO₂ (60 000 × 0,4).

Roční finanční náklad: Při ceně 90 eur za jednu tunu CO₂ tak zaplatí provozovatel 2,16 milionu eur ročně, tedy přibližně 54 milionů korun.

Rozpočteno na tunu odpadu: Tento náklad zvýší cenu za zpracování odpadu (cenu na bráně) o zhruba 360 Kč za každou tunu. Navíc bude muset spalovna investovat více než osmdesát milionů korun do opatření na snížení produkce CO₂.

Obavy spaloven versus unijní a česká legislativa

Provozovatelé spaloven (takzvaná zařízení na energetické využití odpadu — ZEVO) tedy nepřekvapivě vyjadřují obavy, že zpoplatnění emisí dramaticky zdraží jejich provoz. Varují před rizikem, že odpady budou masově přesouvány na skládky, které jsou finančně méně náročné a emisnímu systému se vyhnou.

Evropská komise však na tyto obavy reaguje odkazem na již platné legislativní stropy a zavedení monitoringu emisí ze skládek:

Evropský cíl (rok 2035): Podle evropské směrnice o skládkách se smí od roku 2035 na skládkách ukládat maximálně 10 % celkového množství vyprodukovaného komunálního odpadu.
Příprava přísnějších požadavků na provozování evropských skládek. Právě nyní se projednávají nové standardy pro skládky, takzvaný souhrn nejlepších dostupných technik. Ty se vlastně stanou nejnižším přípustným standardem pro provozování skládek v EU.
Český kontext (rok 2030): V České republice je legislativa ještě přísnější. Vnitrostátní zákon o odpadech stanovuje úplný zákaz skládkování recyklovatelných a využitelných komunálních odpadů již od roku 2030. Skládky tedy v Česku ani v EU legální alternativou pro odklonění proudu odpadů nebudou.

Politická shoda v co nejkratším čase?

Správný návrh Evropské komise zahrnout do systému EU ETS také spalovny, které jsou významnými producenty emisí, zákonitě povede k dalšímu zdražení nákladů spojených s nakládáním se směsným komunálním odpadem. Aby se obce a občané vyhnuli vysokým nákladům spojeným s drahým spalováním v systému EU ETS, je nutné radikálně snížit množství odpadu v černých popelnicích. Skládkování bude nákladné také díky novým přísnějším pravidlům a zákazům skládkování pro stále větší podíl odpadů.

Biologicky rozložitelný odpad (bioodpad) přitom tvoří největší hmotnostní podíl (často 30 až 40 %) směsného komunálního odpadu. Je tedy klíčem pro snížení nákladů města a obcí. Pokud bioodpad skončí ve spalovně, kvůli vysokému obsahu vody pouze snižuje výhřevnost a účinnost procesu, zatímco jeho odkloněním dojde k okamžitému snížení hmotnosti zbytkového odpadu. Chtějí-li města a obce ušetřit za stále dražší nakládání s odpadem, musí věnovat zvýšenou pozornost právě odklonu bioodpadů ze směsného odpadu. Tomu nenapomůže výstavba nějaké drahé technologie, ale systémová změna na úrovni měst a obcí. Skutečným a udržitelným řešením pro komunální odpady je Zero Waste certifikace municipalit, o níž jsme podrobněji psali v minulém čísle Sedmé generace.

Tento mezinárodně uznávaný rámec certifikace pomáhá městům zavádět funkční opatření na předcházení vzniku odpadů, motivační systémy plateb (například Pay-As-You-Throw — plať za to, co vyhodíš) a maximalizovat recyklaci. Výsledky ukazují, že municipality, jež certifikaci podstoupí, chrání své občany před budoucími skokovými nárůsty cen za likvidaci odpadu a zároveň plní nejpřísnější ekologické cíle budoucnosti.

Předložený návrh Evropské komise je však teprve začátkem unijního legislativního procesu. Návrh nyní míří k rukám Evropského parlamentu a Rady Evropské unie. Obě instituce k němu připraví své vlastní postoje a následně budou v takzvaných trialozích vyjednávat o finální podobě směrnice. Ambicí je dosáhnout politické shody v co nejkratším čase, aby odpadový sektor měl informace, jak a kam investovat směrem ke snížení emisí, co nejdříve. Je však evidentní, že Evropská unie směřuje ke stavu, v němž bude produkce nerecyklovatelných odpadů mnohem nákladnější než doposud.

Autor je mentor zero waste certifikace municipalit. Kontakt: ivo.kropacek@hnutiduha.cz.

Text vyšel díky podpoře Magistrátu města Brna.