Ty topoly s břízama, to mi mluví z duše

Založil jsi spolek Adoptio Naturae, proč? 

Chtěli jsme spolu s přáteli jednoduše vrátit krajině kus její pestrosti. A řekli jsme si, že nám v tom můžou pomoci i další lidi, kteří na to třeba nemají svůj vlastní čas, ale můžou adoptovat stromy. Ty stromy díky tomu nikdy nepokácíme, a přispějeme tím k věkové i druhové rozmanitosti krajiny nad Brnem. 

Jak dlouho se tomu věnuješ?

Obnově krajiny přírodě blízkým způsobem se věnuju víc než dvacet let. Prostě mne to baví. Za tu dobu jsem získal celkem rozsáhlé zkušenosti s obnovou lesa. Sázíme koupené stromky i ty získané z vlastních porostů, vyséváme divoké keře i stromy. Velkou část nově obnovovaných ploch musíme kvůli okusu srnkami oplotit, ale dělám i individuální oplocenky. Zároveň se na všech místech snažím zadržet vodu. Přirozeně se tak nebojíme ani bagrovat a dělat jezírka a máme poradní zázemí odborníků z mnoha oblastí.

Čím tohle tvé dobrodružství začalo?

Mám jednoho šikovného kamaráda, který učí ekologii na lesnické fakultě, a ten mně říkal, ať se vykašlu na to koupit si nové auto: ať si koupím les, že to je větší zábava. A ať si koupím jenom staré auto. Tak jsem to podle té jeho rady udělal, a ještě na tom vydělal, protože lesy rostou na ceně. Původně jsem začal s jediným hektarem a pak jsem přišel ke třem hektarům v Lomnici. A pak dokoupil dalších patnáct hektarů. Teď díky tomu pečujeme celkem o více než dvaatřicet hektarů lesů a deset hektarů polí a luk. 

Richard Měšťan, foto: Jan Skalík.

Stojíme teď na horní části svahu nad Doubravicí, kde před pár lety plošně uschly smrky. Proč jsi začal spravovat právě tohle místo?

Zrovna tenhle les v Doubravnici jsem koupil za tři koruny za metr. Já miluju různorodé lesy. A tady to byl různorodý les v tom, že to byla úplná holina. Úplná placka od nekonečna. A teď tu okolo ní začali lesníci intenzivně sázet: jmenuje se to tady Doubravice nad Svitavou a jsou tady přitom samé smrky a borovice. Skoro bych si až myslel, že to tu sází z přesvědčení, že krize se holt musí udržovat. Vysekávají tu na okolních parcelách trávu, přitom ta tráva tu drží vlhko a všechno se tím jen ničí. Poslední pařezy, ostrovy života, rozšmelcovali. Furt mně všichni inženýři říkají, to musíte taky vysekávat, tu buřinu. Ale dívejte, jak mně tu rostou ty krásné osiky, tady duby. Nasbíral jsem s kamarádama před pár lety asi metrák žaludů a už mne tady předrostly. 

Ty holiny nad Doubravicí jsou obrovské. Kdy tady vznikly?

Koupil jsem to, aby byl důkaz, že si příroda umí poradit sama, i když začíná na takovéto holině. Tady nad Doubravicí se rozpadl kolem roku 2020 celý hřeben lesa, uprostřed něhož máme náš pozemek. Přesto už i na něm jsou mraky malých smrků z náletu.

Za dobu, co to tady vlastním, tu byla Česká inspekce životního prostředí třikrát a říká: „My vás máme v hledáčku, dejte si na to bacha.“ Tak jsem pochopil, že když dostala penalizaci i městská část Lískovec, musím dosazovat i já: ale já to tady mám mnohem víc zarostlé než oni. 

U sousedů po rozsekání všeho napadrť ale vypadá plocha mnohem méně zajištěná. Tady sešel porost ve stejné době?

Ano, tím, že jsem se vyhnul takzvané mechanické přípravě půdy, mi to dalo oproti jinak docela srovnatelným pozemkům v zalesnění desetiletý náskok. Vedle je to všechno rozšmelcované, přitom podle úřadů takový přístup k lesu a jeho funkcím je právě žádoucí a v pořádku. Já už to mám přitom oplocené a zarostlé, ale podle tabulek to není natolik přijatelný přístup. Jako šílenci, kteří v Doubravici sází dub, tu tedy působíme jen dva s jedním ze sousedů. Ostatní dál sází na kůrovcových holinách jehličnany v řádcích. Přitom ta krize se suchem bude dál pokračovat a na ostatních vytěžených vysýchavých plochách okolo vysazují borovice a modříny. Borovice i modřín má přitom podobný problémy jak smrk. A když se tak ke smrku přidají borovice a modříny, pranic si tím vlastníci okolních lesů nepomůžou.

Richard Měšťan, foto: Jan Skalík.

Máš lesnictví vystudované?

Zkoušel jsem rok lesnický školy v Písku, ale přestalo mi to dávat smysl. Mluvilo se tam hodně o kubaturách na smrk. Řešili jsme tam, jak budem dělat prořezávku ve smrku a ptali se mě, co bych udělal. Tak jsem řekl, že bych uvolnil tady tu vrbu a břízu od okolních smrků, aby mohly dobře růst a zadržovat tam vodu. A to bylo hned prej: „Nejste od Duhy? To byste tu mohl pěstovat ještě třeba třešně ptáčnice…“ Takže jsem řekl děkuju, na shledanou. A co jsem ušetřil na školném, za to jsem si koupil ještě jeden hektar. 

Který z vašich lesů se ti nejvíc líbí?

V lese u obce Obora je právě polovina planých třešní. Třešni se přitom říká český eben. A to je tak krásné, když ti ty třešně na jaře kvetou. Jsou to bělky, vyrostlé bez roubování, krásně sladké třešně. A na tom místě je i padesát procent černého bezu. Když tam byl inspektor z České inspekce životního prostředí, chytal se za hlavu, že takovejhle bordel ještě nikde neviděl. A přitom se z toho černého bezu dělají výborné píšťaly. Protože bez ale všichni hned vyřezávají, nikde nejsou k dostání hezké bezy na ty píšťaly, a tím pádem nejsou k dostání ani ty píšťaly. Je to absurdní. Pod těma třešněma a bezy přitom ve stínu začínají vyrůstat jedle s bukama, jsou tam hnízda rákosníků — a to tedy spousta hnízd. Je tam všechno, co v rozšmelcovaném lese nikdy neuvidíš a nikde se neuhnízdí.

Co ti dělá v lese největší radost?

Ty topoly s břízama, to mi mluví z duše. A ten klid. Vždycky když jdeš s nějakejma problémama z civilizace, z lesa vyjdeš úplně jiný. Ještě pamatuju, jak jsem sázel buky do takového hustého maliní a po čtyřech letech jsou fakt krásné. 

Připravil Jan Skalík. Autor je lesním expertem Hnutí DUHA. Kontakt: jan.skalik@hnutiduha.cz. Tvorba textu je podpořena Evropskou unií.