Jak (dál) šel čas s Generací

1991: Redakce ve složení Jakub Patočka, Jan Beránek, Marek Sečkař a Karel Škrabal vysílá do světa první čtyřstránkové varování: „Za přijatelný nepovažujeme podivný sociální pokus komunistických stran ani žádnou jinou formu konzumní společnosti. Změna společnosti není možná bez změny hodnot, které si její členové vytvořili. Konzumní společnost a její hodnoty hodláme napadat.“ Název Poslední generace doplňuje kontrastní podtitul Optimistický časopis Hnutí DUHA pro životní prostředí a dobu. Pravda, dlouho nevydržel.

1992: Redakce se bude tu a tam obměňovat (nově Jaromír Beneš), stálicemi však poměrně dlouho zůstanou Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří stáli u zrodu Hnutí DUHA. V Generaci poprvé publikují sociolog Jan Keller (po řadu let velmi aktivní autor), budoucí hydrolog a pozdější Potulný sadař Ondřej Simon a biofyzička Ľuba Lacinová, která přispívá dosud. Premiéru mají také kresby Kateřiny Švehlové (později Jelínkové), které Generaci provázely po řadu let. A mimochodem, roční předplatné šesti čísel stálo krásných 18 Kčs.

1993: Komiksovou kočičku na hlavní stránce střídá bobřík a Jakub Patočka se stává šéfredaktorem. Časopis získává redakční radu (v ní je například Neela Heyrovská, Danuta Učníková či Maroš Silný) a co do obsahu pestřejší menu. A také rubriky. Ovšem dodnes není shoda na tom, zda je čtenáři vůbec registrují. Mezi autory a autorkami poprvé vykvetla trvalka v podobě eko-ekonomky Nadi Johanisové. První dekádu hojně provázejí texty, ale především fotky Petra Vozáka. V edici Poslední generace vychází kultovní kniha Jana Kellera Až na dno blahobytu.

1994: Poslední generace dobývá svět a distribuci rozšiřuje až na Slovensko. Vtipné komiksy na obálce nahradily zádumčivé kresby Kateřiny Švehlové. Redakce, posílená Martou Misíkovou, nestíhá a vychází první dvojčíslo. Hojně publikují priatelia zo Slovenska a vycházející hvězda Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký (nyní v Centru pro otázky životního prostředí UK). Mezi autorky se řadí také socioložka Hana Librová. Každé číslo má své hlavní téma a čtení není ani trochu optimistické. Snad proto Generace už druhý rok vychází jako Časopis Hnutí DUHA pro obnovu přirozených vztahů.

1995: Z dvouměsíčníku se i díky posilám (Katka Petrášová a Miloš Tuháček) stává měsíčník, což vydrží až do roku 2004. Generace obléká pevnější kabát a přináší více drobnějších textů, do té doby zveřejňovaných v zaniklém Zpravodaji DUHA. K tradičním kresbám přibyly fotky Martina Sedláčka. Poprvé se objevuje Potulný sadař, který bude svou zahrádku prokypřovat po více než deset let a jeho „best of“ se v novém miléniu dočká webové reprízy. Časopis vychází v nákladu 2000 kusů, což je prý „životní minimum“. Značné přebytky tohoto minima jsme po letech zodpovědně odevzdali do tříděného odpadu.

1996: Na obálku poprvé pronikají fotografie a na její vnitřní straně měly premiéru výměnné inzeráty. Trochu víc se provětralo redakční složení. Mezi stálé autory na několik let přibyl filosof Erazim Kohák, redakce přivítala Janu Tesařovou a opět Karla Škrabala (nyní deník Právo). Jinak na západní frontě klid. Publikujeme první ze tří rozhovorů (pak ještě v roce 2003 a 2007) s Hanou Librovou. V edici Poslední generace vychází (v pořadí druhá a zároveň poslední) kniha Dávné budoucnosti od Heleny Norberg-Hodge. Tehdejší náklad dovolil tento himálajský příběh prodávat ještě patnáct let poté.

1997: Titulní fotky Petra Vozáka střídají kresby Kateřiny Švehlové. Redakci (na dalších téměř pět let) posiluje studentka žurnalistiky Klára Brotánková. Z řady tradičních témat (jádro, dálnice, klima) se vymyká Buddhismus v globální ekonomice. Začíná se debatovat o novém názvu časopisu, ten stávající totiž chápal jen málokdo. Redakce se poprvé pokouší přilákat placenou inzerci a laťku za stránku nasadila na 8000 korunách (hm, dnes jsme na 6000 ká čé). A tehdy stejně jako dnes to jde ztuha. Předplatné se z loňských sto padesáti vyhouplo na rovné dvě stovky. Redakce má svoji první e-mailovou adresu.

1998: A je to tady. „V jádru není metafora sedmé generace ničím jiným než poetickým vyjádřením principu odpovědnosti…,“ píše na vysvětlenou Jakub Patočka. Ba co víc, nový název, odkazující na Velký zákon Irokézů, zahrnuje i stanovisko tehdejší redakce, že k překonání ekologické krize je potřeba ještě druhé věci: obnovy mystické úcty k přírodě. Dodejme, že mystika časem poněkud vyvanula a zůstalo, co se týká výkladu názvu, jen u té odpovědnosti. Časopis se tematicky zase o kus vzdaluje břehům aktuální agendy Hnutí DUHA a tématy jako skinheads, média nebo rok 1968 míří do otevřených společenských vod.

1999: Rok velkých změn. Jakub Patočka odchází do Literárních novin. Štafetu po něm přebírá Jan Beránek (nyní Greenpeace International) a ten ji na podzim zase předává filosofu Davidu Vaňkovi (který je teď personálním ředitelem v Siemens Healthineers). Z redakční rady odchází Jan Keller, naopak do ní zamířil ekopedagog Aleš Máchal. Titulní strany zdobí kresby Vandy Patočkové. Přibližujeme trvalky: Temelín, přehrady, velkochovy, klimazměnu, migraci. Nově vzniklá kulturní rubrika Zahrada (Jakub Bielecki) vyvolává otázku, zda všechno, co má krátké řádky, je báseň a zda tyto útvary čtenáře a čtenářky vůbec zajímají.

2000: Nakrátko přichází Míla Palánová, znovu se vrací v roce 2005 a poté se stává dvorní jazykovou korektorkou a koeditorkou. K počítači sazeče-grafika už loni usedl Leoš Knotek, který se pouští do grafických změn (poprvé 2001, pak 2003). Jeho typografickou osnovu doladěnou Luďkem Jandou (2007) používáme dosud. Články nabírají filosofičtější rozměr. Kulturní zahradu přebírá Petr Čermáček. Mezi autory se řadí religionista a budoucí šéfredaktor Dušan Lužný. David Vaněk začíná psát velmi dlouhé a hutné texty. Redakce se po loňském stěhování z Jakubského náměstí zabydluje na Bratislavské. Máme první web.

2001: Ročník začíná udýchaným a zpožděným dvojčíslem. „Boj o čtenáře svádí na hraně, ve vždy provizorní rovnováze mezi nesmiřitelnou náročností, která nepíše pro ekology, a laskavostí, která píše pro ekology ve jménu jiných ekologů, kteří stále ještě nepřišli a kteří snad vlastně ani nepřijdou,“ dává do svých úvah nahlédnout David Vaněk. V šestce pak publikuje rekordní šestistránkový článek bez jediného obrázku. V polovině roku nastupuje nová redakce: Dušan Lužný, Martin Ander, Zdeňka Machálková, fotoeditor Jan Symon a korektorka Kateřina Lišková. Obálky ročníku zdobí fotografie Jindřicha Štreita. Tematicky „frčí“ sociální ekologie a (anti)globalizace.

2002: Po filosofické lekci občerstvuje Generace čtenářstvo žánrově, tematicky i graficky podstatně pestřejším obsahem. Poprvé se například objevují genderová témata. S novou redakcí přicházejí i noví autoři: Ivo Bělohoubek, Ondřej Liška, Martin Konečný, Pavel Barša, David Václavík, Jan Němec, Matěj Března. Články vtipně dokreslují fotografie Jindřicha Štreita, Ibry Ibrahimoviče a Jaroslava Pulicara. Velká voda odnáší Zdeňku Machálkovou. Redakci doplňuje Dagmar Smolíková (později známá jako Zlá editorka a tabulkovo-grafová přebornice), která zakotvuje na téměř deset let. Generace ztučněla na 44 stran za 290 Kč.

2003: Z redakční rady odcházejí Jan Beránek a Jakub Patočka (nyní Deník Referendum). Martin Ander omezil své redakční zapojení, protože se stal ředitelem Hnutí DUHA (v roce 2006 přesídlil na brněnský magistrát náměstkovat primátorovi). Rozepsal, ale nedokončil seriál dvanácti největších ekologických kauz. V létě si redakce dělá prázdniny a vydává 64stránkové dvojčíslo s biodiverzitou a ekoturistikou. Společně také vyráží na Šumavu pátrat po dobrovolně skromných lidech. Na podzim se časopis obléká do elegantnějšího grafického kabátu, který Leoš Knotek průběžně vylepšoval. Poprvé se vybarvuje obálka.

2004: Mojmíru Vlašínovi, dlouholetému členu redakční rady, se daří co dosud žádnému autorovi: dvakrát publikovat stejný článek (podruhé pod pseudonymem Bedřich Vypera). Redakce zkrátka nebyla ve střehu. Naďa Johanisová začíná systematicky zpracovávat téma alternativní ekonomiky, Ľuba Lacinová pokračuje v seriálovém monitoringu GMO, vlny polemických reakcí nevídaně rozhýbal kritický článek Dity Dražilové o zoologických zahradách. Čtenáři a čtenářky poprvé obdrželi zvědavý dotazník. Fotografa Jana Symona doplňuje fotografka Denisa Blatná, dnes majitelka cukráren Tutti Frutti.

2005: Z finančních důvodů se 7.G vrací k dvouměsíční periodicitě. Na obálce se opět objevují fotografie, které měly být tento rok kombinovány se zelenou barvou. Snaha nevydržela a titulní stránka se záhy propadá do černobílé variace. Z nedostatku jiné zábavy redakce polepuje čtvrté číslo, věnované street kultuře, samolepkami brněnských grafiťáků a vyzvala čtenáře, aby hledali konkrétní obrázek a vyhráli hodnotnou cenu v podobě FSC vařečky. Začíná dlouholetá spolupráce s kunsthistorikem Jiřím Zemánkem. Na podzim se po Dušanu Lužném stává šéfredaktorem Vít Kouřil.

2006: Redakci obohacuje mediolog Jan Miessler (nyní Institut komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK). Poprvé se objevují sloupky Ekologický kompost, Společenský kompost a Mediana. Premiéru mají také témata o zdravotnictví a rozvojové spolupráci, Librarium knižních novinek, seriál Kurz mediální sebeobrany i rozhovory se zasloužilými ekology pod názvem Ze starých ekopisů. Redakce vzala útokem „rozmnožení“ předplatitelů a prodejních míst. Nic však netrvá věčně, že. Pro 7.G začíná fotit Ondřej Besperát. Přetemná obálka posledního čísla hlasitě volala po radikální změně.

2007: Loni nastoupivší sazeč-grafik Luděk Janda vzal obálku z gruntu a doladil časopis i uvnitř. Dárek k patnáctým narozeninám. Ten druhý měl podobu nové rubriky Před Sedmou generací, v níž Vít Kouřil vzpomíná na 15 let stará-mladá čísla. Díky výměně tiskárny přestává časopis působit jako sluncem vyšisovaný karton. Grantový neúspěch zvedá redakci ze židle a v rámci boje o přežití mimo jiné vzniká první série propagačních triček s heslem 7 = 6 + 5. Přeloženo: Sedmá generace rovná se váš šestý smysl, pokud máte všech pět pohromadě. Počet abonentů se poprvé (a ne naposledy) přehoupl přes tisícovku. Čtenáři dostávají druhý dotazník.

2008: Grafička Jana Kudrnová, která na sklonku loňského roku střídá Luďka Jandu a nahrazuje dosavadní fotoeditory, proměňuje původní, poněkud ponuré webové stránky do modernější grafické podoby. Započíná tříletý sloupek Klimax o změnách podnebí i slovník cizích slov (pojmy greenwashing a downshifting). Poprvé a zřejmě i naposledy se redakce vrhá na beletrii a namísto tématu píše dramatický příběh o poutníkovi, který bloudí labyrintem ekosvěta. Postavy a události nebyly smyšlené a jejich podobnost s realitou nebyla čistě náhodná. Ročník ukončujeme titulkem Na shledanou v pomalejších časech. Dosud nepřišly.

2009: Po dlouhých poradách radikálně proměňujeme logo i obálku časopisu. Redakci posilují studenti environmentalistiky Zuzana Geryková (později Vlasatá) a Vojtěch Pelikán. Pro 7.G začíná fotit Markéta Jedličková. Vzniká druhá série triček, tentokrát z biobavlny a s heslem Nechme si pesimismus na lepší časy. Slovník cizích slov pokračuje dumpster divingem a guerilla gardeningem. Ekokulturní číslo ústí ve webovou ekohitparádu: „Trapné, prvoplánové, mudrlantské, ale také dojemné, strhující, inspirující. Takové můžou být písničky řešící ekologické problémy.“ Sedmá generace se zavěšuje na Facebook, kde později necháváme příznivce vybírat obálky čísla.

2010: Celá redakce zhlédla Avatara a zřela. S duhovým konvojem pak přesidluje z Bratislavské na Údolní a získává kancelář s výhledem na Špilberk. K loňské knižní Záložce přibyla filmová Promítačka. Konopná dvojka rychle a kompletně mizí z prodejen. Záhada. 7.G poprvé a nikoli naposledy přináší rozhovor se zvířetem, konkrétně s medvědem. Zuzana Vlasatá tráví několik dnů na táboře v Horním Jiřetíně a píše o tom reportáž. Dagmar Smolíková tráví dva měsíce v klášteře a nenapíše o tom ani řádku. Webové stránky, dosud fungující na prehistorickém redakčním systému, se dočkaly gruntovního přeprogramování.

2011: Sedmá generace visí už i na Twitteru a zásobuje sítě zprávami o svých dvacetinách. MŽP nám jako dárek snížilo přiklepnutý grant o 25 procent. Zvažujeme změnu hesla Nechme si pesimismus na lepší časy na Dejte nám prachy na horší časy. Připravujeme narozeninovou soutěž o skromné (eko)ceny a také sestavujeme třetí zvědavý dotazník, tentokrát jen v e-podobě. V září si na benefičním koncertě pro 7.G zazpívali Zelené koule, Martin E. Kyšperský, Tara fuki a Longital. S přicházejícím podzimem z redakce odchází Dagmar Smolíková, která dodnes šéfuje kapucínské hrobce.

2012: Třetí desetiletí zahajujeme návratem na Slovensko a vytvořením e-verzí pro čtečky a mobily. Skepti(č)ky začínáme provokovat pozitivním sloupkem Terrapie i servisním Občanským kalendářem. Redakční radu okysličuje ekopsycholog Jan Krajhanzl a redakci pak několik nadějí z Masarykovy univerzity: Dominik Grohmann, Eliška Hlízová, Eliška Balharová, Bára Bakošová, Bára Božková a nová koordinátorka Simona Horká. Na jaře doznívá donorská akce, díky níž překlenujeme grantové výpadky. Podle Jaroslava Duška měl být rok 2012 rokem zázraků, což se i naplnilo: nejenže jsme přežili, ale dokonce v létě vydali číslo Eko-sex je náš. ☺︎

2013: Právně se osamostatňujeme jako pobočný spolek Hnutí DUHA — Sedmá generace. Pokračujeme v seriálu Zelené srdce, premiérově píšeme o právech rostlin, lehce morbidním sólokaprem o hřbitovním zahrádkaření vzbuzujeme zájem Blesku. Do redakce nastupují svérázní Štefan Kosztolányi, Štěpán Jindra a Jana Orlová. Poslední dva pro nás nejen píšou, ale i točí videa. (Ano, máme už i YouTube kanál.) Na tři měsíce získáváme novinářku Terezu Šimůnkovou, která nás procpala na řadu nových prodejních míst. Finančně nás zachraňují mezinárodní granty, kterým po Kataríně Potfajové šéfuje Tamara Faberová. Díky za ně!

2014: Vstupujeme do stovky trafik. Hithitová kampaň Pošlete Zuzanu k ledu sice vynáší více než 50 tisíc, po dvou letech neúspěšných snah ale Zuzana Vlasatá nakonec antarktickou velrybí expedici odpískala. Redakci posilují další „enviráci“ Lucie Sovová, Renata Svobodová a Jakub Jirků; přibyl také syn spoluzakladatele Generace Josef Patočka. Věnujeme se rozvoji Afriky, nadnárodkám, netoleranci, neekologičnosti válčení a zelené únavě, čtenosti na webu však suverénně vévodí rozhovor s psychiatrem Stanislavem Grofem. Redakční schůzky přesunujeme z Café Therapy do Tří Ocásků. Pod stromek nadělujeme ropácký plakát.

2015: Konečně zprovozňujeme Centrální mozek lidstva, kde sdílíme všechny ne/potřebné dokumenty. Konečně také zavádíme redakční e-maily. Dominik a Dominika Grohmannovi společně vaří čtenářsky vděčný seriál Šetrnější spotřeba. K tématu městské divočiny nám přichází přes 200 fotek, se zkušenostmi z chození do přírody se podělilo přes 200 čtenářů a čtenářek. Náš tým posilují Lenka Kašová a Martin Pavelka. Máme nová trička s mottem Odvaha k informacím. Číslem Kde domov můj? se snažíme čelit protiuprchlické hysterii. Marně. Vstupujeme na Google+, ale nemá to smysl, stejně jako platby za jeden článek přes Flattr. Pod stromek nadělujeme plakát Ekomenie.

2016: Máme novou obálku, celostránkové fotky do okrajů i nového radního — filosofa Martina Dokupila Škabrahu. Poprvé přinášíme hlavní téma o Praze, takže už definitivně nejsme provinční plátek. Propagace se chápe skautka Markéta Musilová, z bezedné MU přicházejí Marie Drahoňovská a Martina Vrtělová (nyní Valentíková). Reportáže ze vzdálených zemí dodávají Magdaléna Vaculčiaková (nyní Rojo) a Karolína Janků, seriálem o tradicích se vrací Veronika Kicková (dříve Vachková). Redakce se začíná žurnalisticky do/vzdělávat. Vyhlížíme nový web, na němž pracujeme v duchu ultrapomalého životního stylu. V Moravské galerii slavíme 25 let, máme nová trička a těšíme se, co nám život přinese.

2017: Další pětiletku začínáme feministickým sloupkem La Lupa (Vlčice), přírodně-technickým seriálem filosofa Josefa Šmajse a bioastromoudry šibala Bedřicha Vypery. Redakci zaplavuje další vlna z envira: Karolína Poláčková, Sabina Vojtěchová, Veronika Gregušová (nyní Perková), Ľuboš Slovák, připojuje se i filmový historik a fotograf Luděk Čertík. Pořádáme Ozvěny Ekofilmu a osm diskusních večerů, na ten ekostavitelský došlo téměř 150 lidí. Hitem webu je článek Prostě bez obalu Jakuba Jirků. Vracíme se k tématům jádra, přírodních staveb a ochrany zvířat, věnujeme se však i ekosocialismu.

2018: Zvyšujeme cenu čísla ve volném prodeji z 69 na 77 korun, cenu předplatného ale už sedmým rokem fixujeme. Na vaše přání zvětšujeme písmo a na jaře konečně zprovozňujeme onen responzivní web (díky, Jano a Dominiku!), který průběžně doplňujeme o perly z archivu. Píšeme o všudypřítomném plastu, společném údělu lidstva, monokultuře i prvorepublikové ochraně přírody. Štěpán Jindra obhajuje existenci klíšťat a překvapivě se nestává nejoblíbenějším. Nakonec zkoumáme příčiny, důsledky i prevenci syndromu vyhoření. Čistě náhodou.

2019: Ročník otevíráme texty o soběstačnosti, na kterou jsme věru experti. Po iks letech se vracíme ke sportu, ale i ke světelnému smogu, sweatshopům nebo klecovým chovům. Prostě taková ta pozitivní klasika. Do toho tragicky umírá naše redaktorka Karolína Janků i spolupracovnice Kristina Klosová. Jdeme s dobou a namlouváme audiotexty. Redakci doplňují Kristýna Čermáková, Adéla Fischerová, Veronika Charvátová, Jája Pivcová, Eliška Olšáková a Andrea Křivánková. Díky nim jsme už i na Instagramu. Simonu Horkou (mateřská) střídá Alena Konečná. Číslo Právo bydlet si předplácí nejvíce lidí v historii Generace: 1286. Vzápětí se ohlížíme za třiceti polistopadovými lety. Hledět jsme však měli dopředu: za rohem totiž číhá covid.

2020: Zkraje roku se vyznáváme z neřestí: cukr, káva, alkohol, tabák… Umírá náš patron Erazim Kohák, hold mu vzdáváme textem Tomáše Daňka. Kvůli covidu převádíme redakční schůzky do onlajnu. Díky Sabině Vojtěchové získáváme nominaci na Novinářskou cenu. Podrobně se věnujeme veganství a bohužel zjišťujeme, že devadesát procent našinců jí maso každý den. Evidentně nečtou 7.G. Do rady vítáme dlouholetého autora a lesního experta Jaromíra Bláhu, do redakce pak Žanetu Gregorovou, Karolínu Kupkovou, Marianu Arkai, Terezu Tlapákovou, Paulínu Pečkovou, Terezu Bálkovou, Kateřinu Kudláčovou nebo Zuzanu Mukumayi Filipovou. V těžkých koronačasech upíráme zraky k vesmíru.

2021: Konečně zdražujeme předplatné a do třicátého ročníku vstupujeme téměř bez peněz. To nám však nebrání vydat první dvě čísla na sto stranách. Tvůrčí přetlak je zkrátka tvůrčí přetlak. Naštěstí se nám v létě daří vybrat 200 tisíc na knížku rozhovorů ke třicetinám. Na webu máme 77 tematických štítků a 77 audiotextů. Díky Štěpánu Jindrovi začínáme s podcasty. Popáté sbíráme ohlasy ve čtenářském dotazníku. Alenu Konečnou (mateřská) střídá Simona Horká. Redakční veteránku Mílu Zemanovou Palánovou zase Lucie Krejčí. Jubileum slavíme bez nových triček ve Vegalité a těšíme se, až nám konečně někdo tu knížku vytiskne. Do budoucnosti hledíme s klidem sýčka obecného.

Spolupráce na článku: Jiří Otáhal.